Slavnost svatých Petra a Pavla, apoštolů
Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou.
Slova svatého evangelia podle Matouše (Mt 16,13–19)
Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Odpověděli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekl jim: „A za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“ Ježíš mu na to řekl: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože to ti nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“
Podnět k rozjímání
Bůh si vybírá lidi s prasklinami. Ne proto, že by mu nic lepšího nezbylo, ale proto, že skrz ty praskliny může proniknout světlo. Slabost není překážka. Je to prostor, do kterého může vstoupit milost.
Milovaní,
někdy se podíváme do zrcadla a řekneme si: „Já? Já přece nejsem ten pravý. Nejsem dost silný. Dělám chyby. Zklamal jsem.“ A možná právě v těch chvílích Ježíš klidně vstoupí do toho našeho pochybného „já“ a řekne: „Přesně tebe jsem si vybral.“
V dnešním evangeliu slyšíme o Petrovi – muži, který měl možná víc otázek než odpovědí. Rybář. Obyčejný člověk. Netušil, co všechno ho čeká. A přesto na jeho víru, na jeho srdce – i když zranitelné a křehké – Ježíš postavil základy své církve. Ne na jistotách, ale na odvaze důvěřovat. Ne na dokonalosti, ale na vztahu.
I z lháře může být světec a z pochybovače pastýř
Petr Ježíše zapřel. Ve chvíli, kdy šlo do tuhého, se bál. Zapřel ho ne jednou, ale třikrát. A co udělal Ježíš? Nezrušil jeho roli. Neřekl: „Už nejsi skála, ale písek.“ Naopak. Znovu ho pozval: „Miluješ mě? Pas mé ovce.“
Tahle věta má obrovskou sílu. Protože je to jako by nám Bůh řekl: „Vím o tobě všechno. Znám tvé pády, tvoje noci, tvoje lži, tvoje únava. A přesto ti svěřuju to nejcennější – druhé lidi. Protože vím, že i když padáš, neseš v sobě srdce, které se umí znovu zvednout.“
A to platí nejen pro Petra. Platí to i pro Pavla – bývalého pronásledovatele křesťanů. Člověka, který kdysi zabíjel ve jménu pravdy a nakonec zemřel pro pravdu, kterou našel. I on musel padnout, oslepnout, prohlédnout a pak znovu začít. A Bůh s ním počítal. Tak jako počítá s tebou.
Klíče nejsou od luxusního domu, ale od pokoje v srdci
Když Ježíš dává Petrovi klíče, nedává mu moc. Dává mu zodpovědnost. Schopnost otevírat srdce druhých, a hlavně to vlastní. Protože první, co potřebujeme otevřít, není cizí duše, ale ta naše. A někdy jsme si ji zamkli na tři západy – z bolesti, z posměchu, ze strachu. Možná jsme se uzavřeli, když nás někdo zklamal. Možná jsme se uzavřeli Bohu, protože jsme ho nepochopili. A on přesto stojí u dveří a neodchází. Neuráží se. Nevyčítá.
Jen čeká.
Někteří lidé se mu smějí. Jiní o něm mlčí. A další na něj křičí. Ale on se nezlobí. On není urážlivý bůžek. On je Ten, kdo objímá zlomeného člověka. A říká: „Já tě znám. A mám klíč, který pasuje přesně na tvůj zámek.“
I když jsi padl, i když se vysmíváš, i když se bojíš věřit – Ježíš tě nepřestal volat tvým jménem.
