Když dnes někde přiznáte, že jste věřící, lidé se na vás často podívají jako na někoho, kdo nedozrál do reality, případně si prošel psychickým karambolem a teď hledá úlevu ve vyšší moci. Víra se přestala chápat jako duchovní schopnost a začala se řadit mezi společensky podivné úchylky. Je to zhruba taková zvláštnost, jako kdyby někdo sbíral obaly od rohlíků nebo si každý večer četl nahlas televizní program.
A tak tu máme tři moderní legendy: že Bůh je cosi jako přísný kontrolor s razítkem, církev je sektářský klub plný lidí, kteří si hrají na anděly, a víra je buď únik z reality, nebo příznak určité osobnostní poruchy. Jenže, co když je to přesně naopak?
Bůh nemá razítko. Má srdce
Představa Boha jako úředníka na přepážce je sice dobře uchopitelná, ale zoufale nepravdivá. Stačí prý vyplnit správné formuláře, modlitba, mše, půst, kříž na krku, a nezapomenout včas vyznat hříchy. Pak snad přijde razítko, a pokud nebudete mít příliš šmouh na záznamu, snad projdete. Jenže to je karikatura, která má s evangeliem společného asi tolik jako mikrovlnka s ohništěm.
Bůh není účetní, který na konci dne dělá uzávěrku, ale otec, který tě zná, i když se mu deset let neozveš. A když tě potká, neptá se, kde máš potvrzení o účasti na mši, ale obejme tě tak, že zapomeneš, kolikrát jsi upadl. Není inspektor hygieny, ale ten, kdo ti nosí jídlo, když máš hlad. A neptá se, jestli sis předtím umyl ruce.
Církev není sekta. Jen to tak občas vypadá
Nechci se vymlouvat. Někdy si za to můžeme sami. Když se z víry stane uzavřený systém, v němž je všechno přesně dané, všechno se ví a kdo se ptá, je podezřelý, pak zvenčí opravdu působíme jako klub zasvěcených. Jenže pravá církev není elita pro duchovní nadlidi, ale nemocnice pro zraněné.
Nechrám dokonalosti, ale místo, kde se člověk nemusí bát selhání. Pokud někoho v církvi bolí srdce, není to signál k vyloučení, ale pozvánka k uzdravení. V sektě se nesmíš ptát. V církvi je právě otázka vstupní branou k hlubší víře. A pokud se někdy ta brána zavře, neudělá to Bůh, ale člověk.
Víra není slabost. Je to odvaha jít proti proudu
Jedním z nejrozšířenějších omylů dneška je přesvědčení, že věří jen ti, kteří nezvládají realitu. V lepším případě je víra útěkem do pohádek, v horším svědectvím o duševní nerovnováze. Jenže skutečná víra není útěk. Je to návrat k sobě, k druhým, k tomu, co dává smysl.
Víra není uspávací prostředek, ale budík. Kdo věří, není ten, kdo vypnul mozek, ale ten, kdo ho zapojil do hlubších dimenzí života. Přiznat, že nejsme středem vesmíru, není slabost, ale odvaha. A víra není berlička. Je to horolezecké lano, které tě podrží, když už nemáš kde stát.
A co když věříš jinak, než se očekává?
Možná nechodíš každou neděli do kostela. Možná se modlíš jinak, než tě učili. Možná si kladeš otázky, které v některých kruzích zní skoro jako rouhání. A přesto i tohle může být výraz opravdové víry. Víry, která není o uniformitě, ale o vztahu.
Vztahu, který zraje, mění se, klopýtá i roste. Bůh netouží po klonech. Nechce tě nacpat do šablony. On tě chce mít v srdci. A to má větší prostor než jakákoli katechismová definice.
Pokud je víra nemoc, pak uzdravuje
A dobře. Přijměme na chvíli tezi, že víra je porucha. Pak je to ale zvláštní typ poruchy, protože přináší smysl, hlubokou radost, vděčnost a schopnost odpouštět. Je to nemoc, která člověka proměňuje tak, že přestane nenávidět.
Naučí se milovat i tehdy, když za to nic nedostane. A má sílu jít proti tomu, co se od něj očekává. První křesťané umírali ne proto, že byli divní, ale proto, že jejich víra byla natolik živá, že ji nešlo umlčet. A pokud se dnes někdo posmívá víře, není to nutně pro její hloupost, ale pro její tichou sílu. Protože víra, která přežije výsměch, má v sobě něco, co nepřekřičí ani ten nejhlasitější sarkasmus. A to je odvaha žít jinak.
