6. neděle v mezidobí
Duch Svatý připomene vám všechno, co jsem vám řekl já.
Slova svatého evangelia podle Jana (Jan 14,23-29)
Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova. A (přece) slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. Ale Přímluvce, Duch Svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Slyšeli jste, že jsem vám řekl: `Odcházím‘ a `(zase) k vám přijdu.‘ Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já. Řekl jsem vám to už teď, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane.“
Podnět k rozjímání:
Bůh nehledá bezchybné lidi. Hledá ty, kdo ho milují – třeba nesměle, opatrně, ale opravdově. A pokud ho do svého života pozveme, nevstoupí jako host, ale jako ten, kdo si přináší polštář a zůstává. Zeptej se dnes v tichu: „Co by Bůh asi viděl, kdyby se u mě opravdu zabydlel?“ A neboj se. On už to vidí. A stejně chce zůstat.
Milovaní,
Boha neohromíš pořádkem. Ale otevřenými dveřmi. Někdy mám pocit, že jsme si Boha představili jako návštěvu, která přijde jen tehdy, když máme napečeno, vytřenou podlahu a děti nažehlené. A že pokud to v životě nemáme úplně podle plánu – duchovně, psychicky, nebo i čistě lidsky – tak radši zabouchneme dveře a děláme, že nejsme doma. Jenže Ježíš dnes říká něco, co celé tohle staví na hlavu. „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo. A Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“
Ne kontrolu. Ne rychlou návštěvu. Ale příbytek.
A teď ruku na srdce – kdo z nás by řekl: „Pane, klidně si u mě udělej trvalé bydliště.“ Vždyť víme, jak to u nás vypadá. Nejen doma, ale hlavně uvnitř. Zatoulané výčitky pod postelí. Pochybnosti vysypané z horní police. Nervy, které jsme včera vyhodili do tříděného odpadu, ale pořád se někde válí.
A přesto Ježíš říká, že pokud ho milujeme – byť kostrbatě, nedokonale, unaveně – tak on si zrovna tam udělá domov.
A je to jako kdyby řekl: „Nebudu čekat, až si to tu uklidíš. Já zůstanu.“ A my na to často: „Ale vždyť já ještě neumím pořádně zachovávat to tvoje slovo.“ A on na to s klidem sobě vlastním: „Já vím. A stejně přicházím.“ A tohle je podle mě skutečně radikální evangelium.
Žádné: „Napřed se zlepši a pak tě budu mít rád. Ale: „Miluješ mě? Tak já zůstanu. I když je to tu zatím jen na půl cesty.“ Bůh z nás nedělá showroom svatosti. Dělá z nás domov. Pokoj jako překvapivě stabilní stav i ve chvílích, kdy by člověk nejradši bouchl dveřmi.
Ježíš v té samé větě říká: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám. Ne ten, který dává svět.“ A to je zvláštní věc. Protože svět nám dnes dává hlavně hluk, spěch a reklamu na to, co by nám údajně mělo přinést klid. A tak si kupujeme aromalampy, jogamatky, mentální detoxy a permanentky na ticho – a přitom ten vnitřní pokoj je pořád nedosažitelný. Proč? Protože svět nabízí pokoj jako pauzu. Ale Ježíš ho nabízí jako přítomnost.
Jeho pokoj totiž nezačíná tím, že všechno kolem přestane křičet. Jeho pokoj začíná tam, kde konečně přestaneme křičet my. Kde si přiznáme, že už dál nemáme sílu hrát, že všechno zvládáme.
A v téhle vnitřní odevzdanosti, kdy si sedneme na duchovní schody v ponožkách, nám někdo beze slov podá deku. A my pochopíme, že to je právě ten Duch Svatý, který nebyl pryč. Jen čekal, až ho přestaneme překřikovat.
Ježíš ví, že to nebude jednoduché. A proto říká: „Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí.“ Neříká: „Buďte v pohodě.“ Neříká: „Nebojte se ničeho.“ On dobře ví, že se bojíme. Že se třeseme, když máme jít s pravdou ven. Že se děsíme zítřků, diagnóz, ztrát, účtů. Ale právě proto říká to, co říká – protože jeho pokoj je jiný druh bezpečí. Ne ten, kde se nic špatného nestane. Ale ten, kde víš, že nejsi sám, když se to stane.
A ještě jedna poznámka k Duchu Svatému. Ježíš ho představuje jako Přímluvce. Ne jako soudce, ne jako moralistu, ale jako někoho, kdo připomíná. Ne trestá za zapomnětlivost, ale tiše připomíná, že jsme byli někdy milovaní, že jsme byli povolaní, že jsme někde hluboko uvěřili, že láska má cenu. A když jsme unavení, připomene i to, že je v pořádku začít znova.
A právě tehdy, když už jsme skoro zapomněli, co vlastně znamená „evangelium“, ten Duch Svatý přijde a připomene: „Víš, on to Ježíš říkal. Že se to stane. Že odejde a zase přijde. Že budeš mít chvíle tmy. Ale že tě v tom nenechá.“
A právě tehdy pochopíš, že příbytek, který si Bůh udělal u tebe, není žádná sentimentální obrazotvornost.
Je to fakt.
Protože i když jsi ty na něj zapomněl, on si klíče nechal.
+jZ
