Zpěv před evangeliem:
Aleluja. Ježíš hlásal evangelium o Božím království a uzdravoval mezi lidem každou nemoc.
Slova svatého evangelia podle Matouše (Mt 4,12–23):
Když Ježíš uslyšel, že byl Jan (Křtitel) uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret, šel a usadil se v Kafarnau při moři v území Zabulonově a Neftalimově, aby se naplnilo, co bylo řečeno ústy proroka Izaiáše: `Země Zabulonova a země Neftalimova, u moře, za Jordánem, Galilea pohanská, lid, který žil v temnotě, uviděl veliké světlo; světlo vzešlo těm, kdo sídlili v krajině a ve stínu smrti.‘ Od té doby začal Ježíš hlásat: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království.“ Když se ubíral podél Galilejského moře, uviděl dva bratry – Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Řekl jim: „Pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí.“ Oni hned nechali sítě a následovali ho. A jak šel odtamtud dál, uviděl jiné dva bratry – Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě. A povolal je. Oni hned nechali loď i otce a následovali ho. Ježíš pak chodil po celé Galileji, učil v jejich synagogách, hlásal evangelium (o Božím) království a uzdravoval mezi lidem každou nemoc a každou chorobu.
Podnět k rozjímání:
Co bych musel pustit, aby mě Ježíš mohl skutečně oslovit?
Milovaní,
dnešní evangelium nezačíná světlem, ale stínem. Jan Křtitel je ve vězení. Hlas, který mluvil pravdu, je umlčen. Člověk by čekal, že Ježíš vystoupí ostře, že se postaví na obranu spravedlnosti, že se ozve. Jenže on neudělá nic z toho. Odejde do Galileje. Na periferii. Na místo, odkud se většinou nic zásadního nečeká. A právě tam, v kraji považovaném za nábožensky podezřelý, se rozsvítí světlo.
Bůh má zvláštní zálibu v okrajích. V místech, kde se nic neslibuje a kde si lidé spíš zvykli přežívat než doufat. Nezačne v chrámu, nezačne u elit, nezačne u těch, kteří mají všechno srovnané. Začne tam, kde je život obyčejný, trochu rozbitý a plný opakování. Tam, kde se každý den házejí sítě a vytahuje se pořád totéž.
A právě u těch sítí Ježíš zastaví. Nepřijde s dlouhou řečí. Nevede motivační seminář. Neříká, že budou úspěšní, šťastní a duchovně naplnění. Řekne jen jednoduchou větu. Pojďte za mnou. A udělám z vás rybáře lidí. Jinými slovy, nechte to, co máte pod kontrolou, a vydejte se za mnou do něčeho, co pod kontrolou nemáte vůbec.
A oni jdou. Hned. To slovo nás možná dráždí. Hned. Bez podmínek, bez zajištění, bez pojistky. Ale možná to nebylo tak heroické, jak si někdy myslíme. Možná už byli unavení z toho, že život běží pořád stejně. Možná cítili, že sítě, které opravují každý den, je už dávno nechrání, ale svazují. Že člověk může mít všechno pod kontrolou, a přesto mít pocit, že mu něco zásadního uniká.
Možná to známe i z vlastního života. Jeden starý rybář jednou vyprávěl, že celý život házel sítě na stejném místě. Každé ráno, za každého počasí. Lidé se ho ptali, proč nezkusí jít dál, proč nehledá jiné místo. Usmál se a řekl, že tady to zná, tady ví, co čekat, a hlavně se tu nemusí bát. Jednoho dne ale přišel mladý kluk a zeptal se ho, jestli by mu nepůjčil loď. Rybář váhal, ale nakonec souhlasil. Kluk se vrátil s plnou lodí ryb z místa, kam se starý rybář nikdy neodvážil. Když se ho ptali, proč tam sám nikdy nejel, chvíli mlčel a pak řekl, že možná nešlo o ryby, ale o strach pustit se břehu. A dodal, že někdy je největší ztrátou ne prázdná síť, ale život, který zůstane stát na místě.
U Jakuba a Jana je to ještě ostřejší. Nechají loď. Nechají práci. A nechají i otce. Evangelium to neobaluje. Víra není sentimentální. Není to přídavek k pohodlnému životu. Je to změna orientace. Neznamená opustit vztahy, ale znamená je přestat absolutizovat. Bůh nechce být někde mezi. Chce být prvním bodem, od kterého se všechno ostatní teprve odvíjí.
A pak přichází věta, která by nám neměla uniknout. Ježíš chodil, učil, hlásal Boží království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu. Slovo a dotek. Pravda a blízkost. Evangelium nikdy není jen o tom, co si máme myslet. Vždycky je i o tom, co se děje s lidskou bolestí, s tělem, s konkrétním životem. Kde chybí jedno z toho, něco podstatného se vytrácí.
Možná je dobré si dnes položit otázky, které si klademe neradi. Jaké sítě držím v rukou já? Co mi dává pocit jistoty, ale zároveň mě drží na místě? A kde je moje Galilea? To místo obyčejnosti, kde Bůh přichází bez velkých gest a bez hluku, ale s vytrvalostí.
Ježíš dnes nevolá dokonalé. Volá ty, kteří jsou ochotni pustit se. Ne proto, že by byli silní, ale proto, že už tuší, že život není jen o tom, mít všechno pevně v rukou. A světlo, o kterém mluví Izaiáš, nepřichází tam, kde je všechno vyčištěné a pod kontrolou, ale tam, kde je trochu tma a člověk už ví, že si ji sám nerozsvítí.
To je dobrá zpráva této neděle. Bůh počítá i s našimi obyčejnými dny, s našimi sítěmi, s naší únavou. A někdy stačí udělat jen jeden krok. Ne všechno pochopit. Ne všechno mít vyřešené. Jen se zvednout a jít. Protože světlo už je na cestě. A někdy se rozsvítí právě ve chvíli, kdy se odvážíme pustit to, co jsme dosud drželi nejpevněji.
