Někdy sedím v místnosti plné lidí a přikyvuji, i když v hlavě zní jen: „Vůbec netuším, o čem mluvíte.“ A přesto mlčím. Nezeptám se. Přitom otázka by byla tím nejjednodušším, co bych mohl udělat. Tak proč to neudělám?
Možná se bojím, že budu vypadat hloupě. Že se na mě budou dívat jako na toho, kdo nestíhá. Možná mám v sobě starý program, že správný člověk přece všechno ví, všechno chápe, všechno zvládá sám. Ale to je lež. Pravý opak je pravdou.
Kdo se ptá, ten roste. Kdo mlčí ze strachu, zůstává na místě.
Někdy je otázka tím největším projevem odvahy. Přiznat si: „Tomuhle nerozumím. Potřebuju vysvětlit.“ Otevřít se. Nehrát si na chytrého, když duše ví, že bloudí. Někdy jedna správná otázka otevře cestu, o které jsme ani netušili, že existuje.
Pamatuji si, jak jsem se kdysi bál zeptat. Všichni kolem kývali hlavami a já jsem si říkal: „Nerozumíš, jsi hlupák.“ Ale pak jsem se nadechl a zeptal se. A najednou jsem viděl, jak si ostatní oddechli. Nebyl jsem jediný. Jen jsem byl první, kdo měl odvahu to přiznat.
Víra je taky cesta otázek. Bůh není ten, kdo nám dává odpovědi na stříbrném podnose. Bůh nás zve, abychom se ptali. Abysme hledali. Vzpomínáš na Ježíšova slova? „Hledejte a naleznete. Klaďte otázky a bude vám odpovězeno.“ (Mt 7,7)
Tak proč se tolik bojíme zeptat? Když nevíš, zeptej se. Je to cesta k pochopení. Cesta k druhým lidem. Cesta k sobě.
+jZ
P.S.: Tato série zamyšlení Návod na život vznikla na motivy myšlenek Jaroslava Duška. Už příště budeme pokračovat dalším zastavením: Když se chceš s někým setkat, pozvi ho. Protože čekat věčně, až se věci stanou samy, většinou nefunguje. A život je příliš krátký na promarněné příležitosti.
