Je neděle ráno. Zvony se rozeznívají, rohlíky mizí z talířů a paní Jolka se chystá do kostela. Má to jako rituál. Vstane, namaže chleba, udělá meltu a přesně v 9:32 vyráží. Ví, že na mši se nemá chodit pozdě, ale taky ne moc brzy – jinak by jí zbyla ta největší hrůza: první lavice. A to by se snad radši vrátila domů a pustila si bohoslužbu v televizi.
Zadní lavice je totiž jistota. Pevnost. Útočiště. Nejde jen o výhled nebo rychlý únik – je to otázka identity. Být katolík znamená věřit, doufat a sedět co nejdál od oltáře. Čím blíž Bohu, tím větší riziko, že si tě všimne a bude po tobě něco chtít. A co teprve farář! Ten si všimne, že spíš, že zíváš, že máš oči otevřené při modlitbě, nebo nedej Bože, že koukáš do mobilu místo na něj.
Špuntovky – lavicová samota na český způsob
A pak přijdou špuntovky. Mýtický jev, kdy si lidé sedají zásadně na kraj lavice a uprostřed nechávají území nikoho – jakousi duchovní demilitarizovanou zónu. Pokud přijdete později a chcete si sednout, máte dvě možnosti: buď se prodrat jako hříšník k milosrdenství skrze pohledy znechucených spolusedících, nebo to rovnou vzdát a zůstat stát u topení. V některých farnostech už se uvažuje o zavedení dopravního značení: „Vstup do lavice na vlastní nebezpečí.“
Kněz to ví. Občas se podívá směrem k lavici, kde sedí čtyři lidé – každý na jednom konci – a uprostřed je dvoumetrový pruh duchovní sterilnosti. Povzdechne si, protože co Bůh spojil, to člověk decentně rozesadil.
Liturgická gymnastika
Mše začíná a s ní i první sestava duchovní rozcvičky. Stoupnout, sednout, pokleknout. Zase stoupnout, pokleknout, sednout. Katolické HIIT cvičení bez potřeby permanentky do fitka. Tělo se rozhýbe, kolena zakřupou, lavice zavrže. Všechno přesně podle řádu – jen rytmus se občas zadrhne, když někdo nečekaně zůstane sedět nebo vstane příliš nadšeně.
Rychločtení z listu neznámému národu
Pak přichází čtení. Liturgické čtení. Neboli sprint na hlasité slovo. Lektor vystoupí, podívá se na lid a spustí: „Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Timotejoviapavelpravínezanedbávejdar…“ A člověk jen stihne zaregistrovat jméno Timotej, ale dál už neví, jestli poslouchá druhé čtení nebo třetí otázku z AZ-kvízu. Někteří vepředu přikyvují – to asi něco pochopili. Anebo jen usnuli s úctou.
Kázání jako čas na reflexi (například oběda)
Po evangeliu přichází samotné jádro liturgické výdrže: kázání. To je moment, kdy se láme chléb víry a trpělivosti. Existují kázání krátká, krásná, plná moudrosti a světla. A pak jsou taková ta delší, kdy by se dala v klidu dopsat bakalářská práce, udělat knedlík a vyprat prádlo. Kněz začne nenápadně: „Dnešní evangelium nám připomíná…“ A za chvíli jste v půlce teologické analýzy s historickým exkurzem a osobním svědectvím. V očích farníků se pomalu začíná objevovat prázdno, hlavy se sklánějí – navenek v modlitbě, ve skutečnosti spíš v rezignaci. V duchu se už smaží řízky.
A pak to přijde: „A ještě bych chtěl říct jednu myšlenku, která mi napadla dnes ráno při modlitbě…“ V tu chvíli se i ti největší světci podívají na hodinky. Někteří v duchu otáčejí oběd na druhou stranu.
Sbírka jako koordinační výzva
Následuje sbírka – klíčový moment lavicové logistiky. Je třeba najít peněženku bez šustění, bez hrabání a bez upuštění drobných pod lavici. Ideálně vytáhnout minci, která cinkne do košíku tak akorát – aby zazněla štědrost, ale ne nadměrná okázalost. Když se podaří trefit bez klepnutí o okraj, je to malý liturgický triumf. Když někdo omylem pustí dvoustovku, chvíli zvažuje, zda se pro ni nenápadně natáhnout zpět.
Znamení pokoje jako sociální adrenalin
A pak přijde znamení pokoje. Není čas na dlouhé úvahy – ruce se podávají, hlavy kývají, někde i objímá. Kdo nestihne otočit hlavu, vypadá nezdvořile. Kdo stihne příliš mnoho lidí, podezřele. V lavici nastane mini-přehlídka povinně milých úsměvů a lehkých doteků: „Pokoj s tebou,“ „S tebou taky,“ „S tebou už jsme si podali… nebo ne?“
Fronta na přijímání – závod s věčností
Když kněz pronese „Hle, Beránek Boží,“ všichni vstanou a přichází další známý fenomén: eucharistická fronta. Ať je kostel jakkoliv velký a nabídka distribučních bodů sebeširší, lidé se raději naskládají do jedné fronty. Nikdo nechce být ten první na druhé straně. Katolík má přirozenou nedůvěru k volným řadám. Radši si stoupne do nejdelší fronty než riskovat, že půjde sám. V tu chvíli se z přijímání stává takový duchovní Kaufland – kdo si nestoupne včas, má smůlu.
Atmosféra je slavnostní, ale zároveň lehce soutěživá. Kdo půjde první? Kdo zvládne správný rytmus chůze bez zakopnutí? A hlavně – podaří se mu pak vrátit na své místo, nebo mu ho někdo obsadil? (Samozřejmě na kraji.)
Neviditelný výpad k hostinci
V některých farnostech existuje ještě jedna nenápadná disciplína – liturgický ústup. Pánové, kteří poctivě stojí celou mši vzadu, nejsou vždy jen pokorní služebníci bez místa k sezení. Často jde o strategicky umístěné manévrovací jednotky, které při prvních náznacích delšího kázání nebo při požehnání na konci ladně mizí bočním východem.
Ti pokročilejší vydrží až do přijímání – částečně z úcty, částečně, aby si nezkazili alibi. Ale pak už rychle míří směrem k místnímu hostinci, kde je čeká důležitá duchovní služba: rozbor událostí uplynulého týdne, výklad druhého čtení a samozřejmě – pivo před nedělním obědem. Na dvanáctou musí být doma. Jinak by jim žena dala za uši a bůhví, co by se smažilo příští neděli.
A přesto je to krása
Je to lidské. Je to naše. Je to mírně chaotické, mírně komické – a hluboce svaté. Protože i když sedíme vzadu, špuntujeme lavice, bojujeme o lepší místo v eucharistické frontě nebo manévrujeme mezi ohláškami a obědem – Bůh si vždycky najde cestu do srdce. A možná si jednou taky někdo sedne doprostřed. A možná – někdy – budou řízky pozdě. Ale duše spokojená.
+jZ
