Představte si, že držíte šálek kávy. Jste v klidu, možná dokonce trochu zamyšlení, když tu náhle někdo do vás vrazí a vy kávu rozlijete. Automaticky řeknete: „Rozlil jsem kávu, protože do mě někdo narazil.“
Ale to není pravda.
Rozlili jste kávu, protože v šálku bylo kafe.
Kdyby tam byl čaj, rozlili byste čaj. Kdyby tam byla voda, rozlili byste vodu. To, co je uvnitř, se při otřesu vylije ven. A právě tohle je zásadní pravda o nás samotných. Když nás život otřese, ukáže se, co doopravdy nosíme uvnitř.
A život otřásá námi všemi.
Otřes jménem Marek Orko Vácha
Nedávné události okolo otce Marka Orka Váchy byly pro mnohé otřesem. Kněz, vědec, pedagog a spisovatel, člověk, který vedl tisíce studentů ke kritickému myšlení a hluboké spiritualitě, se ocitl ve víru veřejné debaty. A reakce, které tento otřes vyvolal, byly různé.
Někteří rozlili obdiv, podporu, pochopení a vděčnost za jeho práci. Jiní rozlili hněv, opovržení, kritiku. Další zas jen mlčky sledovali, co se bude dít dál. A možná nejdůležitější otázkou není ani tak to, co se stalo, ale co tato situace říká o nás samotných.
Protože když se něco takového stane, když přijde náhlý otřes do našich životů – ať už osobní nebo společenský – to, co vylijeme, ukazuje, čím jsme naplněni.
Co jsme tedy vylili?
Zamysleme se. Jak jsme reagovali? Jaké myšlenky, pocity, slova a činy vyšly ven?
-
Byla to důvěra v Boží vedení, nebo strach a panika?
-
Byla to laskavost a pochopení, nebo okamžité soudy a odsouzení?
-
Byla to trpělivost a ochota hledat pravdu, nebo rychlé zahořklé komentáře?
Život nás neustále testuje tím, že nám staví do cesty situace, které odhalují naši skutečnou podstatu. Můžeme si o sobě myslet, že jsme plní lásky a porozumění – dokud do nás někdo nenarazí. Můžeme si namlouvat, že jsme pokorní a trpěliví – dokud nečelíme nespravedlnosti nebo křivdě.
Co jsme tedy vylili, když do nás tento příběh narazil?
Plníme svůj pohár
Jestliže jsme si dnes uvědomili, že v našem poháru není jen láska, klid a vděčnost, ale také vztek, odsuzování či frustrace, je to dobrá zpráva. Proč? Protože si toho můžeme všimnout. A to je první krok ke změně.
Naplnit svůj pohár dobrými věcmi není otázkou jednoho dne. Je to každodenní práce. Každým slovem, které říkáme. Každou myšlenkou, kterou necháme zakořenit v naší mysli. Každým skutkem, který volíme.
Co můžeme dělat?
-
Vědomě se rozhodnout, čím svůj pohár plníme – číst, naslouchat, učit se dobrým věcem.
-
Kultivovat vděčnost – zaměřit se na to dobré, co máme, ne na to, co nám chybí.
-
Trénovat odpuštění – protože zášť a zahořklost jsou jedy, které pijeme sami.
-
Hledat pravdu, nikoliv senzace – svět je rychlý a ukvapený, ale pravda se rodí v trpělivém naslouchání.
-
Modlit se – ne za to, aby druzí byli lepší, ale abychom my sami uměli lépe milovat.
Co vylijeme příště?
Život bude i nadále otřásat našimi poháry. To, co se stane příště – ve světě, v církvi, v našich rodinách, v našich osobních životech – přijde nečekaně. A znovu se ukáže, co v nás skutečně je.
Otázka tedy není, zda nás někdo rozlije. To se stane.
Otázka je, co z nás poteče.
A to je volba, kterou děláme už dnes.
Otec Marek Orko Vácha napsal mnoho inspirativních knih. A jednou z myšlenek, které často zdůrazňoval, bylo, že víra není hotový stav, ale cesta. Možná je to to nejlepší, co si můžeme odnést i z tohoto otřesu: pokračovat na cestě, čistit svůj pohár, plnit ho tím, co jednou chceme vylít.
A když nás život znovu zatřese – protože on zatřese – nechť to, co z nás vyteče, není hořkost, ale láska.
+jZ
