Dnes ráno, na Velikonoční pondělí 21. dubna 2025, se papež František v 7:35 vrátil domů. Neodešel. Jen se v tichosti přemístil tam, kam celý život směřoval – do náruče svého Otce, do Nejvyšší lásky, kterou celý život hlásal. V Domě svaté Marty, kde bydlel skromně mezi lidmi, se tiše zavřely jedny dveře – a jiné se otevřely dokořán.
Papež František – pro někoho prorok, pro jiného potížista s úsměvem. Ale především člověk. Jorge Mario Bergoglio, jezuita z Buenos Aires, byl prvním papežem z Latinské Ameriky a zároveň jedním z nejlidštějších pastýřů, jaké jsme znali. Nepřinesl nové dogma, ale novou blízkost. Mluvil jednoduše. Kráčel pomalu. Zastavoval se u zraněných. A často připomínal, že církev nemá být pevností, ale polem, kde se léčí.
Nejen papež, ale bratr
František byl bratrem každého člověka – ať už jste věřili, pochybovali, nebo se víře vysmívali. Jeho srdce mělo místo pro všechny. Uměl naslouchat, ptát se a nechat prostor. Měl odvahu mluvit i o těžkých věcech – o chudobě, ekologii, spravedlnosti, selháních církve i naději, která je větší než naše chyby.
Byl pastýřem, který opravdu „voněl po ovcích“, jak sám říkal – protože žil s lidmi, ne nad nimi. Jeho víra nebyla odtažitá, ale zemitá. Opravdová. A právě proto tolik rezonovala i u těch, kdo jinak o církev ani nezavadí.
Slzy, které dávají smysl
Když dnes pláčeme, nepláčeme nad koncem. Pláčeme nad krásou života, který se celý proměnil v dar. Nad tím, že jsme na chvíli mohli kráčet vedle někoho, kdo nám ukazoval, jak může vypadat tvář Krista v 21. století – vlídná, pokorná, s humorem a hlubokým pokojem.
Papeži Františku, děkujeme. Za každý úsměv, každé slovo, každý moment ticha, kdy jsi místo odpovědi jen sklopil oči a řekl: „Modlete se za mě.“
Dnes se modlíme za tebe. A zároveň věříme, že ty se už díváš. Ne shora, ale zblízka – z lásky, která tě přijala zpět. Domů.
+jZ
