Sedíš v tramvaji a koukáš z okna. Lidi venku někam spěchají, blikají reklamy, tramvaj cinká, někdo vedle tebe telefonuje o tom, že „to prostě fakt nedá“. A tobě začíná hlava vařit. Nestíháš. Nejsi dost dobrý. Nejsi tam, kde bys měl být. Možná jsi nikdy nebyl. A zatímco se tramvaj klidně kolébá do zatáčky, tvá mysl letí dvěstě za hodinu. Vymýšlí scénáře. Straší. Tlačí tě. A realita? Ta je někde daleko.
Kolik problémů bys neměl, kdybys si je v hlavě tolikrát nepřehrál?
Nepřítel v hlavě nosí tvoje jméno
Někdo něco řekne. Jen tak. Mimochodem. Ale ty si to odneseš domů a do tří v noci přemýšlíš, co tím asi myslel. Vymyslíš si několik verzí, pak se s ním třikrát pohádáš – samozřejmě jen v duchu – a nakonec usoudíš, že tě asi nemá rád. Nebo tě zklamal. Nebo že jsi to zas pokazil.
Jenže pravda je často úplně jinde. Možná jenom pospíchal. Možná měl blbý den. Možná ti chtěl pomoct, ale nevěděl jak. Ale ty už sis postavil celý dům ze stínů. A bydlíš v něm jako nájemník svých strachů.
Problém není vždycky venku. Spíš naopak. Největší šum bývá uvnitř. Tam, kde si o sobě vyprávíš příběhy, které nejsou pravdivé. Tam, kde máš hlas, který tě soudí víc než celý svět dohromady. Hlas, který si neseš už od dětství. Od učitelky, která tě srovnávala. Od táty, co tě chtěl silnějšího. Od mámy, co chtěla, abys byl hlavně hodný. A teď s tebou ten hlas sedí v tramvaji a tiše ti připomíná, že to zase nedáváš.
Boží hlas v tobě nezní jako soudce
Víš, co je na tom nejbolestivější? Že často uvěříme, že ten hlas je Bůh. Že je to On, kdo nás trestá, kdo nám připomíná, že jsme slabí, nedokonalí, nehodní lásky. Ale Bůh takhle nemluví. Když se podíváš do evangelia, nikdy neslyšíš od Ježíše: „Zklamal jsi mě.“ Slyšíš jen: „Neboj se. Já tě znám. A miluju tě.“
V hlavě si stavíme bludiště, ale Bůh nestojí uprostřed s mapou. On stojí u východu. A volá tě jménem.
Tvůj problém možná není v tom, co se děje kolem. Možná je v tom, co si o tom myslíš. Co si o sobě říkáš. A co v sobě živíš. Protože trápení se nerodí ze situace, ale z významu, který jí přisoudíš. A ten můžeš kdykoliv změnit. Ne sám, ne silou, ale s důvěrou. S modlitbou. S tichým: „Bože, ukaž mi pravdu.“
A někdy ta pravda zní nečekaně jemně: Jsi dost. I takhle. Už teď.
+jZ
P. S.: Příště se podíváme na to, proč okolní svět není ani dobrý, ani špatný – je mu úplně jedno, že existuješ. Zní to drsně? Možná. Ale právě v tom může být obrovská svoboda.
