Svátek Uvedení Páně do chrámu
Slova svatého evangelia podle Lukáše (Lk 2,22-40)
Když nadešel den očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: ‘Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu!’ Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata.
Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch Svatý. Od Ducha Svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše.
Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha:
„Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu.“
Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli.
Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: „On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat – i tvou vlastní duší pronikne meč – aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.“
Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova – bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma.
Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta.
Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním.
Už jsi někdy čekal tak dlouho, až jsi přestal věřit, že se to vůbec stane?
Možná jsi si tím prošel. Dny ubíhaly, týdny se měnily v měsíce a ty ses každé ráno probouzel s nadějí, že dnes už to možná přijde. Že dnes se věci konečně změní.
Ale nic.
A tak čekáš dál.
Někdy s nadějí, jindy s pochybnostmi. Někdy s odhodláním, jindy už jen ze setrvačnosti. A pak… jednoho dne… se to stane. Ale úplně jinak, než jsi si představoval.
To byl Simeon.
Ne král, ne prorok, ne slavná postava dějin. Jen starý muž, který čekal. Každý den chodil do chrámu, možná s úsměvem, možná s unaveným povzdechem. Lidé si na něj zvykli – to je ten starý Simeon, pořád tu něco vyhlíží.
A pak, jednoho obyčejného dne, přichází mladý pár s dítětem.
Žádná sláva, žádná fanfára, žádné nebeské trouby. Jen matka, otec a dítě v náručí.
Ale Simeon, jakmile ho spatří, ví.
A jeho první slova nejsou výkřik radosti. Nejsou to slova překvapení. Jsou to slova člověka, který pochopil, že celý jeho život měl smysl:
„Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu.“
Čekal na něco velkého. A našel to v obyčejném dítěti.
A otázka je: Co čekáme my? A co když odpověď už dávno přišla – jen ji nevidíme?
Co vlastně čekáme?
Možná čekáš na lepší práci. Možná na lásku, která pořád nepřichází. Na spravedlnost, která nikdy nepřišla. Na uzdravení. Na lepší svět.
Čekáme, že přijde ten velký den, kdy se všechno zázračně vyřeší.
A možná ho čekáme tak usilovně, že přehlížíme, co se děje právě teď.
Simeon měl obrovské štěstí: měl otevřené oči.
Viděl Boha tam, kde ho nikdo jiný neviděl.
A my? Vidíme Ho? Nebo jsme slepí?
Vidíme krásu kolem sebe? Vidíme lásku, která k nám přichází? Vidíme pravdu, která se nám ukazuje v obyčejných věcech?
A nebo jsme jako lidé, kteří by chtěli vidět Boha, ale nepoznají Ho, protože přišel jinak, než si představovali?
Bůh není tam, kde ho čekáme
Když někdo řekne slovo Bůh, možná ti v hlavě naskočí nějaká představa.
Možná to je obraz starého muže na obláčku, který drží hromový blesk a sleduje, kdo co pokazil. Možná vážná tvář Ježíše z kostelních vitráží. Možná jen prázdno, protože v Boha prostě nevěříš.
Ale co když jsme se spletli?
Simeon čekal Mesiáše. A Mesiáš přišel jako dítě.
Bez moci. Bez bohatství. Bez armády.
A stejně tak to dělá Bůh pořád.
Nepřichází ve velkých znameních, která by všechny ohromila. Přichází v malých věcech.
V úsměvu druhého člověka.
Ve chvíli ticha.
V objetí.
V kousku chleba, který někdo podá bezdomovci, aniž by čekal děkuju.
V kapce deště, která nám padne na tvář a připomene, že jsme naživu.
Ale vidíme to?
A co když jsme spíš jako prorokyně Anna?
V tom příběhu je ještě jedna postava. Starší žena jménem Anna.
Celý život vdova. Celý život v chrámě. Možná o ní lidé říkali: „Ta tam pořád sedí a modlí se. K čemu to je?“
A ona jen čekala. Stejně jako Simeon.
A když Ježíše uviděla, začala o něm mluvit všem.
Nepotřebovala důkazy. Neměla žádné argumenty, kterými by přesvědčila pochybovače. Nemohla si pomoct – prostě to věděla.
A možná je to i naše povolání.
Možná nejsme vždycky Simeonové – ti, kdo drží Krista v náručí a hned všechno pochopí.
Možná jsme spíš Anny – ti, kdo hledají, čekají, a pak prostě vyprávějí o tom, co zažili.
Možná nebudeme mít ten jeden velký „aha“ moment. Možná se naše víra skládá z tisíce malých okamžiků – drobných modliteb, které nám dávají sílu jít dál.
Možná je Bůh blíž, než si myslíme. Možná stačí jen otevřít oči.
Až ho uvidíš…
Simeon říká:
„Moje oči uviděly tvou spásu.“
Jak často si přejeme, aby Bůh něco udělal, ale nevidíme, co už dělá?
Vidíme Boha v maličkostech? Vidíme Ho v tom, co se děje kolem nás?
Až jednoho dne uvidíš něco, co ti dá jasnou odpověď, budeš na to připravený? Budeš mít odvahu říct:
„Ano, Bože, teď už mi to stačí. Vím, že jsi tu byl celou dobu.“
Simeon a Anna nečekali na něco velkého. Čekali na Boha. A když ho uviděli, poznali Ho.
A možná bychom i my měli přestat čekat na něco – a začít čekat na Někoho.
Protože když ho opravdu uvidíme, zjistíme, že už nám nic nechybí.
+jZ
