Mše svatá je nádherná liturgická slavnost plná hloubky, symbolů a… nečekaných pohybů, které mohou zvenčí vypadat jako kombinace jógy, aerobiku a semináře pro začínající ninja bojovníky. Pokud jste někdy přemýšleli, proč katolíci během mše tak často mění polohy, dovolte mi nabídnout pohled, který vás nejen poučí, ale možná i rozesměje.
Stání: Pozor, Pán přichází!
Katolíci se často staví na nohy, protože jde o postoj připravenosti a úcty. Ve skutečnosti je to také ideální příležitost zkontrolovat, kdo má v kostele nejlépe vyleštěné boty či nový přeliv na hlavě. Tady začíná takzvaný „liturgický postoj výzvy“. Všichni stojí s mírně pokrčenými koleny, ruce složené, a snaží se nevypadat, jako že by raději seděli. Občas zahlédnete farní babičku, která se při stání opírá o lavici a přitom má tak klidný výraz, jako by právě meditovala na horské louce. Když si uvědomíte, že ona stála už na první mši svaté před 80 lety, vaše odhodlání stát alespoň dalších 5 minut se trochu zvýší.
Sezení: Chvíle klidu (nebo tajného plánování oběda a zkontrolování mobilu)
Sezení během čtení z Písma je údajně postoj naslouchání. Pravda je, že jde o chvíli, kdy si všichni nenápadně prohlížejí ostatní. Očima skenujete kostel a přemýšlíte: „Ti vedle nás jsou noví? A proč má jejich dítě na hlavě čepici s jednorožcem?“ Na zadních lavicích obvykle najdete tajné strategické plánovače nedělního oběda. „Budeme mít svíčkovou, nebo objednáme pizzu?“ Tento vnitřní dialog vás samozřejmě nemůže rozhodit, pokud sedíte na tvrdých dřevěných lavicích. Ty se postarají o to, že se váš modlitební postoj rychle změní v postoj „au-au“.
Klečení: Boží crossfit
Klečení je symbolem pokory. Ale když si kleknete na holé koleno na studený mramor, pochopíte, že v katolické tradici se pokora nebere na lehkou váhu. Nováčci to obvykle zvládají jen se zaťatými zuby a přemýšlejí, proč se vlastně nepoužívají nějaké klekací podložky. Zkušenější vědí, že správné klečení vyžaduje pečlivou přípravu, a proto si nosí decentní polštářky schované v kabelkách. Jen si dejte pozor – příliš nápadný polštářek může vyvolat u ostatních otázku, jestli nejste tajně protestant.
Pozdrav pokoje: Katolická hra na „naše ruce se potkaly“
Při pozdravu pokoje si podáváte ruce s lidmi kolem vás. Ideální příležitost pro extroverty, noční můra pro introverty. Tahle část mše je ideální příležitostí k neplánované socializaci. „Pokoj tobě,“ pronesete k sousedovi, který právě honí své dítě po uličce. „Pokoj tobě,“ zopakujete směrem k paní, která vás obdaruje tak silným stiskem, že přemýšlíte, jestli doma nezvedá činky. A pak je tu moment, kdy někdo místo podání ruky jenom kývne hlavou. Na jednu stranu vám ušetří čas, na druhou stranu se cítíte trochu podvedeni. Proč? Protože co je to za pokoj, když k němu nedostanete alespoň pevný stisk?
Znamení kříže: Tajemství správné techniky
Znamení kříže je základní pohyb katolické liturgie. Ale není kříž jako kříž. Pokud se vám podaří trefit přesné body na čele, hrudi a ramenou, gratuluji! Ale upřímně, většina lidí vypadá spíš jako amatérští kartografové, kteří se snaží zakreslit mapu pirátského pokladu. A co děti? Ty jsou úplná kapitola sama pro sebe. Mávnou rukou někde mezi hlavou a pupíkem a dodají tomu energii, která naznačuje, že Duch Svatý bude mít co dělat, aby pochopil, co tím chtěly říct.
Klekání, stání, sezení: Tajemství katolického intervalového tréninku
Mše je vlastně geniálně vymyšlený fitness program. Věřící se střídavě klekají, stojí a sedají, čímž zapojují všechny svaly těla. Pokud máte pocit, že se začínáte potit, nemusíte se stydět – právě se totiž nacházíte v duchovním kardiu. Někteří vtipálci tvrdí, že když mši prožijete s maximálním nasazením, spálíte tolik kalorií, že si můžete bez výčitek dopřát dva nedělní zákusky.
Přijímání: Fronta k nebi
A pak přijde chvíle, kdy se celé shromáždění pohne jako jedna duše – přímo do fronty na svaté přijímání. To je moment, kdy si všichni tiše kontrolují, jestli náhodou nemají na košili flek od snídaně, a nenápadně se snaží zjistit, jestli kněz nepozná, že včera večer měli česnekovou pomazánku. Je to chvíle hluboké introspekce a zároveň kolektivního naděje, že se tentokrát nikomu nepodaří zakopnout o schod u oltáře.
Závěrečné požehnání: „Běžte ve jménu Páně… ale ne moc rychle!“
Tohle je bod, kdy všichni věřící naráz ožijí. Jakmile kněz nebo jáhen řekne závěrečné „Jděte ve jménu Páně,“ je to jako odstartování duchovní Velké pardubické. Lidé, kteří zřejmě slyší “Běžte ve jménu Páně,” balí své růžence, kabelky a děti, ale vždy je tu jeden, kdo už míří ke dveřím ještě před poslední modlitbou. A protože každý dobrý katolík ví, že mše nekončí, dokud neskončí poslední tón závěrečné písně, je důležité zůstat alespoň o krok za tím nejrychlejším běžcem.
Mše je úžasný mix duchovní hloubky a občas i trošky zábavy. Ať už se cítíte jako pokročilý katolík nebo začátečník, jedno je jisté – každý pohyb má svůj význam. A pokud si občas spleteme pořadí, nezoufejme. Pán Bůh sleduje hlavně naše srdce. A věřte mi, smích je také cesta k nebi.
+jZ
P.S.: Pokud si při mši občas připadáte jako na liturgických tanečních, pamatujte: není důležité, jak dobře zvládáte kroky. Důležité je, že se snažíte – a že máte radost. Pán to ocení.
