3. neděle postní
Obraťte se, praví Pán, neboť se přiblížilo nebeské království.
Slova svatého evangelia podle Lukáše (Lk 13,1-9)
V té době přišli k Ježíšovi se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví obětních zvířat. Řekl jim na to: „Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete. Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete.“ Vypravoval pak toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel na něm hledat ovoce, ale nic nenašel. Proto řekl vinaři: `Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?‘ On mu však odpověděl: `Pane, nech ho tu ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.'“
Podnět k rozjímání
Ježíš dnes mluví vážně, ale s nadějí. Neříká: „Konec, nezajímáš mě.“ Naopak – říká: „Ještě tě nechám růst. Ještě ti dám čas. Ale nenech ho jen tak utéct.“ Každý z nás je jako ten fíkovník. Někdy se nám daří nést ovoce – dobrotu, lásku, pravdu. Jindy jsme suší, unavení, uzavření. Ale Bůh je trpělivý zahradník. Nechce nás porazit, chce nás okopat, pohnojit – povzbudit, očistit, posílit. Dnes je vhodný den udělat krok k dobru. Odpustit, poděkovat, pomodlit se, usmát se. Zkus být dnes trochu víc stromem, který nese ovoce. I kdyby jen malý plod – i ten má v Božích očích velkou cenu.
Milí přátelé,
tohle evangelium se fakt nečte snadno. Není to ten typ, kdy Ježíš uzdraví nemocného, obejme dítě nebo řekne, že Boží království je jako párty. Dnes mluví o obrácení. A mluví na rovinu. O smrti. O tragédiích. O fíkovníku, který nic nerodí. A na závěr přidá dost drsnou větu: „Když se neobrátíte, všichni podobně zahynete.“
No dobře. To není text, kterým bychom začínali duchovní víkend nebo svatební obřad. Ale možná právě proto stojí za to u něj zůstat.
„Proč se to stalo?“
Za Ježíšem přijdou lidé se zprávou: Pilát nechal pozabíjet Galilejce. Jejich krev se smíchala s krví obětí – něco jako kdyby někdo udělal masakr v kostele během mše. Děsivé. A oni se ptají: „Proč?“ Možná i trochu jinak: „Nebyla to jejich vina?“
A Ježíš říká: „Ne. Nebyli horší než ostatní.“
Tohle je důležité. Protože když se dnes stane něco zlého – nemoc, nehoda, rozchod, deprese, válka – máme tendenci hledat důvod. Hledat vinu. Ptáme se: „Co jsem udělal špatně? Zasloužím si to?“
Ale Ježíš říká: „Ne, není to o tom.“ Není to jednoduchá rovnice: špatná věc = Boží trest. Bůh není nebeský fízl, co rozdává pokuty. A rozhodně to není sadistický správce karmy.
Ale Ježíš to neříká proto, abychom se uklidnili. Říká to, abychom se probudili.
Ne obrácení jako šok. Ale jako posun.
V tomhle evangeliu říká Ježíš třikrát tu samou větu: „Když se neobrátíte, všichni zahynete.“
Zní to tvrdě, ale není to výhrůžka. Je to realita. Kdo se nikdy nezastaví a nezmění směr, ten může jít celý život po špatné cestě – a ani si toho nevšimne.
Obrácení ale není o tom stát se „náboženským podivínem“. Neznamená to přestat se smát, obléct se do hábitu a začít mluvit archaicky. Znamená to vrátit se k sobě. Najít ztracenou cestu. Znovu si uvědomit, proč vlastně žiju. Co má smysl. Koho miluju. Čemu věřím. A co už jen předstírám.
Ten strom jsi ty. I já.
Ježíš vypráví o fíkovníku, který tři roky nic nerodil. Majitel chce strom porazit. Ale vinař (což je symbol Ježíše) říká: „Počkej. Ještě rok. Zkusím se o něj postarat. Dej mu šanci.“
A ten strom? To jsme my.
Protože kdo z nás je každý den trpělivý, soucitný, pravdivý, vděčný? Kdo z nás nese plody hned, na povel?
Ale Ježíš říká: „Neodpisuju tě. Ještě tě nechám růst. Zkus to znovu.“
To není slabost. To je milost. A zároveň výzva. Protože ta šance netrvá věčně. Ne proto, že by nám ji někdo vzal. Ale protože život sám běží dál. A půda, na které nic neroste, se jednou prostě uvolní.
A jaké ovoce máš přinést ty?
Nejde o to, že máš křestní list nebo chodíš v neděli do kostela. To je fajn, ale málo. Bůh nehledá formality. Hledá plody.
A co to znamená?
Známka odvahy odpustit, i když by bylo jednodušší nenávidět.
Ticho, ve kterém se konečně ozve tvoje svědomí.
Slovo podpory, když všichni mlčí.
Modlitba, která není naučená, ale tvoje.
Rozhodnutí žít pravdivě – i když to bolí.
Smrt není to nejhorší. Prázdnota ano.
Ježíš nemluví o smrti jako o strašáku. Ví, že smrt přijde. Ale mluví o neobrácení – o životě, který projdeme bez toho, že bychom něco změnili. Životě, který se točí kolem obrazovek, termínů a dojmu, že „hlavně ať si mě nikdo nevšimne“. A přitom Bůh nevolá k dokonalosti. Volá k životu. Ke skutečnému, opravdovému bytí.
Co s tím?
Možná si říkáš: „Fajn, ale co mám teda udělat?“
Zkus třeba tohle:
-
- Každý večer si dej jednu minutu ticha. Jen minutu. Zavři oči a zeptej se: „Co mě dnes potěšilo? Koho jsem zranil? Co mě mrzí? Za co jsem vděčný?“
-
- Zkus jít ke zpovědi. Ne protože musíš. Ale protože je fakt dobrý mít čisto.
-
- Pomodli se za někoho, kdo tě štve. Jo, přesně za toho. To je láska v praxi.
-
- Napiš vzkaz – „díky“, „mám tě rád/a“, „nezapomněl/a jsem na tebe“. Můžeš změnit den. Možná i život.
Závěr? Klidně trochu naostro:
Dnešek může být tvůj poslední „ještě rok“. Ne jako strašení. Ale jako příležitost. Ježíš nekřičí „čas se krátí“ proto, že by chtěl děsit. Ale protože ví, že máme na víc, než jen přežít.
Obrácení není ztráta identity. Je to návrat domů. K sobě. K tomu, kdo mě zná do hloubky a stejně mě miluje.
Tak proč čekat?
+jZ
