Slovo „katolík“ v Bibli nenajdete. Ani pod mikroskopem. Ale jeho význam ano – a možná víc, než si myslíme. V době, kdy se z něj stává skoro nadávka, je dobré si připomenout, co opravdu znamená, odkud pochází a proč se ho pořád držíme. Ne kvůli tradici, ale kvůli pravdě, která přesahuje chyby lidí. A protože je škoda zahodit něco, co původně znamenalo „pro všechny“ jen proto, že se to někomu dneska špatně rýmuje s TikTokem.
Katolický neznamená podezřelý
Výraz „katolický“ pochází z řeckého katholikós – „všeobecný, celistvý, všezahrnující“. Už kolem roku 110 po Kristu ho použil sv. Ignác z Antiochie, když napsal: „Kde je Kristus, tam je katolická církev.“ A to nepsal na Twitter, ale rukou, na pergamen, bez emotikonů. Neměl na mysli nějakou konkrétní římskou korporaci s pobočkami a dress codem, ale živé společenství, které má být domovem všech – ne elity, ale každého, kdo hledá Krista. Včetně těch, co si myslí, že Ježíš nosil sandály od Prady.
Jenže dnes, když někdo řekne „katolík“, málokomu se rozsvítí v očích. Někdo si vybaví babičku s růžencem, jiný papeže, někdo středověké mučení a někteří – bohužel – si rovnou utahují z modliteb jako z nějakého zaklínání. Slovo „katolík“ se mezitím stihlo stát synonymem pro pomatence, zpátečníka, potlačovaného homosexuála nebo rovnou pedofila. V očích některých je to dnes diagnóza horší než covid – a rozhodně nakažlivější.
Ale víš co? Katolík není nálepka. Je to směr. Není to klub pro VIP s andělem ve znaku, ale směr cesty, která je otevřená. Neuzavírá se před světem, ale snaží se ho chápat jako celek. Takže ano – možná to nezní tak sexy jako „duchovní bio vědomí kvantového nekonečna“, ale pořád to dává smysl.
Nejsme tu kvůli dokonalosti
Katolická církev má v dějinách spoustu temných kapitol. Některé byly tragické, jiné zbytečně bolestné, a některé prostě lidsky špatné. A právě proto dává smysl, že se Církev pořád snaží jít dál. Ne protože by byla neomylná jako maminka ohledně toho, co si máme vzít na sebe, ale protože věří, že pravda a dobro mají smysl. I když to někdy připomíná marný pokus vyžehlit košili lžící.
Ano, některé chyby byly pojmenovány. A taky přiznány. Jenže když řeholní sestra vymění světla jeviště za nemocniční lampu a celý život tiše utírá zadky lidem, kteří už ani neví, jak se jmenují, nikoho to nevzruší. Ale když selže jeden kněz z tisíce, média to roztáhnou jak transparent na pochodě hrdosti – a čtenost letí. Protože dobro není tak sexy. Neřve, nemá titulky, nemá lajky. Opravdové věci totiž nevypadají dobře na TikToku. A možná je to i zrcadlo nás všech. Protože když se něco napraví, je to tiché. Když to bouchne, je to show.
Být katolíkem neznamená vypnout mozek a zapnout varhany. Znamená to hledat smysl a celistvost – v sobě, mezi lidmi i v tom, co nás přesahuje. Věřím v katolickou církev. Ne v dokonalou instituci, ale v živé a často i trochu potrhlé společenství lidí, kteří se i přes všechny pády snaží věřit. I když se jim smějí. A že se smějí dost. Jenže kdo se směje naposled… víme.
Takže až se tě někdo s křivým úsměvem zeptá: „Ty jsi jako… katolík?“ Můžeš mu s klidem říct: „Jo. A ty můžeš být taky. Je to totiž pro všechny. A hlavně – zadarmo.“
