Svátek Svaté rodiny Ježíše, Marie a Josefa
Slova svatého evangelia podle Lukáše (Lk 2,41-52)
Ježíšovi rodiče putovali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky. Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle. A když ukončili sváteční dny a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině (poutníků), ušli den cesty; (teprve potom) ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho. Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi. Když ho (rodiče) uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali.“ Odpověděl jim: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci. Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí.
Pamatujete si chvíli, kdy jste něco ztratili? Možná klíče, peněženku, nebo – a to je úplně jiný level – dítě. Ta panika, kdy se vám stáhne žaludek, každá myšlenka běží k nejhoršímu možnému scénáři a vy byste dali cokoliv, jen abyste to „ztracené“ znovu našli. Teď si představte, že tím ztraceným je Ježíš. A vy jste Marie a Josef.
Cesta plná otazníků
Marie a Josef se každoročně vydávali do Jeruzaléma na Velikonoce. Byla to jejich tradice, způsob, jak děkovat Bohu a připomínat si, jak je vedl při jejich cestě z Egypta. Letos šel s nimi i dvanáctiletý Ježíš – kluk v tom věku, kdy máte pocit, že je všechno jasné, ale zároveň na vás čekají první velké otázky o životě.
Po svátcích se vracejí zpět do Nazareta. Byla to velká skupina poutníků – něco jako moderní rodinný výlet se spoustou známých. Ušli už celý den, než si uvědomili, že Ježíš není s nimi. Není ani u strýce, ani u sestřenice, prostě nikde. Panika. Co teď?
Tři dny strachu
Marie s Josefem se okamžitě vrací. Po tři dny hledají. A tady si můžete představit, jak museli být zoufalí. Možná si Marie vyčítala: „Proč jsem si ho nezkontrolovala dřív?“ Možná Josef zvažoval: „Co když jsme ho ztratili navždy?“ Tři dny nevědomosti, tři dny plné otázek. Když si uvědomíme, že tři dny trvala také Ježíšova smrt před zmrtvýchvstáním, vidíme v tom symbol – někdy i my musíme zažít ztrátu, abychom skutečně pochopili, jak cenné je to, co máme.
Nalezen v chrámě
Když Ježíše konečně najdou, sedí v chrámě. Není vyděšený, nepokouší se omluvit. Naopak – diskutuje s učiteli zákona. Klade otázky, poslouchá, odpovídá. A všichni, kdo ho slyší, žasnou nad jeho chápavostí.
Marie se ale nezajímá o to, jak moc všechny ohromil. Jako každá máma má jedinou otázku: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali.“ Možná si dokážete představit její emoce – úleva, zmatek, ale i určitý vztek. Na co asi myslela, když jí Ježíš odpověděl: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že musím být v tom, co je mého Otce?“
Proč? Protože to je první moment, kdy Ježíš jasně ukazuje, že jeho životní poslání není jen o Nazaretě, o rodině, o běžném životě. Má ještě jiný domov – Boží domov. A má úkol, který je důležitější než všechno ostatní.
Mezi poslušností a posláním
Přesto ale Ježíš s rodiči odchází zpátky do Nazareta. Poslouchá je, žije s nimi, roste. Tady se krásně ukazuje, jak se božská podstata prolíná s tou lidskou. On, Syn Boží, přijímá autoritu svých rodičů. To nás učí něco důležitého – opravdová síla není v tom, že si prosadíte svou, ale v tom, že se dokážete sklonit, být trpěliví a jít cestou, která vás připraví na větší věci.
Marie mezitím všechno uchovává ve svém srdci. Možná tomu nerozumí, možná ji to zaráží, ale věří, že čas ukáže smysl všeho. Někdy je právě tahle důvěra v Boha to nejtěžší, co můžeme udělat.
Co z toho máme my?
Tento příběh není jen o putování do Jeruzaléma. Je i o našem vlastním hledání. Kolikrát jsme v životě ztratili Ježíše? Možná to bylo v těžkých chvílích, kdy jsme měli pocit, že nás opustil. Možná v okamžicích, kdy jsme byli tak pohlceni svou prací, starostmi nebo ambicemi, že jsme si ani nevšimli, že už není s námi.
Ale dobrá zpráva je, že Ježíš se nikdy neztrácí navždy. Je tam, kde vždycky byl – v chrámě svého Otce, v modlitbě, v tichu, v lásce, v druhých lidech. A pokud ho hledáme, můžeme ho vždycky znovu najít.
Nalezen, ale co dál?
Ježíš nás dnes nevyzývá jen k tomu, abychom ho hledali. Vybízí nás, abychom s ním byli tam, kde je jeho Otec. To neznamená, že máme všichni opustit rodiny a stát se kněžími nebo misionáři. Znamená to, že máme v každodenním životě najít okamžiky, kdy se zastavíme a uvědomíme si: „Tady jsem ve věcech svého Otce.“ Možná je to v modlitbě, možná v laskavém slovu, možná v tom, že uděláme něco pro druhé.
Výzva na tento týden
Zkuste tento týden věnovat chvíli hledání. Ale ne takového, které je plné paniky a stresu. Spíš se ptejte: „Kde tě dnes najdu, Ježíši?“ Možná to bude v úsměvu cizího člověka, v rozhovoru s přítelem, nebo v tichu, když vypnete telefon a podíváte se na nebe. A pokud máte pocit, že Ježíše nemůžete najít, nebojte se. On se neschovává. Jen čeká, až budete připraveni ho znovu uvidět.
🐁lenka
Ježíš prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí. I my můžeme růst – nejen fyzicky, ale i ve vztahu s Bohem a s druhými. Ať je tohle evangelium pro nás připomínkou, že i když se někdy zdá, že je Bůh daleko, ve skutečnosti je blíž, než si myslíme.
+jZ
