1. neděle postní
Duch ho vodil pouští a ďábel ho pokoušel.
Slova svatého evangelia podle Lukáše (Lk 4,1-13)
Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha Svatého. Duch ho vodil pouští čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. Ty dny nic nejedl, a když uplynuly, vyhladověl. Ďábel mu řekl: „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kameni, ať se z něho stane chléb!“ Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: ‚Nejen z chleba žije člověk.‘“ Pak ho (ďábel) vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa a řekl mu: „Všechnu tuto moc a jejich slávu dám tobě, protože mně je odevzdána a dávám ji, komu chci. Jestliže se přede mnou skloníš, všechno to bude tvoje.“ Ježíš mu na to řekl: „Je psáno: ‚Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit!‘“ Potom ho (ďábel) zavedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů! Je přece psáno: ‚Svým andělům vydá o tobě příkaz, aby tě ochránili, a ponesou tě na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.‘“ Ježíš mu odpověděl: „Je řečeno: ‚Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha!‘“ Když ďábel dokončil všechna pokušení, opustil ho až do určeného času.
Podnět k rozjímání
Každé pokušení se tváří, že nabízí dobro: potřít hlad, disponovat mocí, viditelně dokázat Boží přítomnost, být jako Bůh… Právě proto mu prarodiče podlehli. Ježíš nás uzdravuje z Adamova hříchu. Stáváme se opět syny a dcerami v Božím Synu, jenž se se zřekl své moci.
Milovaní,
když se řekne poušť, co vás jako první napadne? Vyprahlé pláně písku, nesnesitelné horko, žízeň, která vysušuje rty, a ticho, které až drásá duši? Poušť je místo, kde se všechno zjednodušuje. Nic vás nerozptyluje, nic se neskrývá za rohem. Poušť je místem, kde jste jen vy – a vaše myšlenky. A právě tam, do tohoto prázdného prostoru, vstupuje Ježíš. Plný Ducha Svatého, ale lidsky hladový, osamělý, zranitelný.
Postní doba je naší vlastní pouští. Nemusíme odcházet mezi duny Sahary, abychom prožili, co znamená bojovat s pokušeními. Naše poušť je v nás – v našem srdci. Je to místo, kde čelíme svým největším slabostem. A stejně jako Ježíš i my slyšíme hlas, který nás pokouší.
1. Hlas první: Změň kameny na chléb!
Možná si řeknete: „A co je na tom špatného? Vždyť chléb je dobrý, jídlo potřebujeme k životu!“ A to je právě ten trik. Ďábel nepřichází s nabídkou, která by nám rovnou připadala jako hřích. Přichází s něčím, co se jeví jako logické, praktické, potřebné. „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kameni, ať se z něho stane chléb!“ Přeloženo do naší řeči: „Jsi-li opravdu Boží dítě, proč bys měl trpět? Bůh přece nechce, abys měl hlad! Udělej si život snazší, použij svoji moc pro sebe!“
Ale Ježíš odpovídá: „Nejen z chleba žije člověk.“ Jinými slovy: Nejde jen o to mít plné žaludky. Jde o to, čím živíme svou duši. Kolik z nás se v životě honí za „chlebem“ – za úspěchem, jistotou, penězi, materiálním zajištěním – ale zapomínáme na to, že člověk má hlad i po smyslu, po vztazích, po Bohu? Ježíš nám říká: „Ano, chléb je důležitý. Ale pokud se zaměříš jen na něj, nakonec ti bude něco chybět. Něco podstatného.“
2. Hlas druhý: Pokloň se mi a všechno ti dám!
Tady už ďábel hraje na větší kartu. „Chceš moc? Slávu? Vliv? Stačí se mi poklonit a všechno to bude tvoje!“ Může se to zdát jako nesmyslná nabídka, ale ruku na srdce: kolik z nás se někdy nechalo strhnout touhou po uznání? Kolik lidí touží po tom, aby je svět obdivoval, aby jejich jméno něco znamenalo? Kolik z nás se poklonilo falešným bohům kariéry, úspěchu, popularity?
A Ježíš? „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit!“ Jinými slovy: Nejde o slávu, jde o věrnost. Člověk, který se žene za mocí, se nakonec stane jejím otrokem. Ale ten, kdo slouží Bohu, zůstává svobodný.
Papež Benedikt XVI. kdysi řekl: „Svět nabízí pohodlí. Ale vy jste nebyli stvořeni pro pohodlí, byli jste stvořeni pro velikost!“ A Ježíšova odpověď ukazuje, co je opravdová velikost: nepodvolit se, nenechat si koupit duši, nestát se loutkou moci a slávy.
3. Hlas třetí: Skoč! Bůh tě přece zachrání!
Ďábel naposledy tahá eso z rukávu. „Jestli jsi opravdu Boží Syn, vrhni se dolů! Je přece psáno, že tě andělé zachytí!“ Jinými slovy: „Dokaž, že jsi Boží. Ukaž, že tě Bůh miluje, tím, že tě zachrání.“
Tohle je pokušení, které známe velmi dobře. Kolikrát jsme si řekli: ‚Bože, jestli mě máš rád, tak mi dokaž, že existuješ! Udělej zázrak! Vyřeš můj problém!‘ Chtěli bychom, aby Bůh skákal podle našich požadavků. A pokud ne, začneme pochybovat.
Ježíš říká: „Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha!“ Bůh není náš služebník. Není to automat na splněná přání. Víra není o tom, že čekáme na zázrak, ale že důvěřujeme, i když žádný nevidíme.
Závěr: Kterému hlasu nasloucháš?
Evangelium končí tím, že ďábel Ježíše opustil „až do určeného času.“ A my víme, kdy ten čas přišel. Na kříži. Tam se znovu ozýval ten starý hlas: „Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!“ Ale Ježíš mlčel. Protože jeho síla nebyla v tom dokázat něco světu, ale v tom vydržet a být věrný až do konce.
Každý z nás má svou poušť. Každý z nás čelí hlasu, který našeptává. Možná ti říká:
➡ „Zařiď si život pohodlně, na ničem jiném nezáleží.“
➡ „Jen když budeš úspěšný, budeš šťastný.“
➡ „Jestli tě Bůh má rád, měl by ti to nějak dokázat.“
Ale Ježíš nám ukazuje jinou cestu. Cestu důvěry, věrnosti, odvahy. Postní doba není jen o tom něco si odříct. Je o tom naslouchat správnému hlasu. Hlasu, který nás nevede do prázdnoty, ale k životu. Nejen z chleba žije člověk – ale ze Slova, které přináší smysl.
A tak se ptám: Čím se živíš? Kterému hlasu nasloucháš?
+jZ
