4. neděle velikonoční
Já dávám svým ovcím věčný život.
Slova svatého evangelia podle Jana (Jan 10,27–30)
Ježíš řekl: „Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život. Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou. Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo. Já a Otec jedno jsme.“
Podnět k rozjímání:
Bůh tě nehledá mezi poslušnými, ale mezi těmi, kdo slyší. A i když jsi zabloudil, pamatuj – z jeho ruky tě nikdo nevyrve. Ani tvoje minulost, ani tvoje únava, ani tvoje pochyby.
Milovaní,
někdy se mi stane, že mi někdo napíše zprávu ve stylu: „Hele, já bych věřil, ale Bůh mi přece nemůže rozumět. Já jsem mu moc utekl.“ Nebo: „Nejsem ovce. Nechci být ovce. Mám vlastní hlavu.“ A já chápu. Taky nemám v oblibě to slovo. Ovce. Zní to jako někdo, kdo jen jde a bečí. Ale evangelium tím myslí něco jiného. Ne stádnost. Ale sounáležitost. Hlas. Známý hlas. Bezpečný hlas.
Ježíš dnes říká: „Moje ovce slyší můj hlas. Já je znám a ony jdou za mnou.“
Neříká: „Moje ovce všechno vědí.“
Neříká: „Moje ovce se nikdy neztratí.“
Neříká: „Moje ovce se modlí třikrát denně a mají čisté svědomí jako reklamní jogurt.“
Říká: „Slyší můj hlas.“
To je celé.
Slyší.
Někdy slabě. Někdy uprostřed hluku. Někdy až zpětně. Ale něco v tobě se zachvěje, když na tebe Bůh volá tvým jménem. A ty poznáš, že to je hlas, který tě neodsoudí. Ale zavolá zpátky.
A pak přijde ta věta, která by se měla tesat do každé nemocniční postele, každého hřbitova a každého vyhořelého srdce:
„Já jim dávám věčný život. Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou.“
To není náboženská fráze. To je přísaha.
Že když tě Ježíš drží, neexistuje síla, co by tě mohla vyrvat. Ani hřích. Ani minulost. Ani tvoje vlastní vzdorování.
Před pár týdny jsem mluvil s chlapem, co seděl v base. Řekl mi: „Už si mě nikdo nevezme zpátky. Ani Bůh.“ A já mu řekl: „Tak to asi nevíš, že On řekl: Nikdo mi tě nevyrve z rukou.“ A viděl jsem na něm, jak se mu něco uvnitř pohnulo. Ne protože se to zázračně zlepšilo. Ale protože věděl, že pořád patří.
Ježíš pak dodává: „Já a Otec jedno jsme.“ To znamená: „Když se tě dotknu, dotýká se tě Bůh. Když tě znám, zná tě Bůh. Když tě držím, drží tě Bůh.“
A víš co? Bůh se nikdy neunaví. Nikdy tě nepustí. Nikdy si neřekne: „Tenhle případ už fakt vzdám.“
Tak jo. Možná si říkáš, že nejsi zrovna ideální ovečka. Že máš svůj svět, svoje hříchy, svoje otázky. Možná jsi utekl. Možná jsi dneska přišel do kostela jen proto, že babička slaví narozeniny a pozvala tě na oběd. Ale i kdybys sem vlezl náhodou nebo z trucu – pokud ti dnes aspoň trochu zarezonoval ten hlas v evangeliu, jsi v Jeho stádu.
Být ovcí v biblickém smyslu neznamená být slabý. Znamená být slyšen. Být nesen. Být milován.
A víš co je na tom nejlepší?
Ty se můžeš ztratit, ale On se neztratí nikdy.
Ty můžeš odejít, ale On tě nikdy nepustí.
A i když už nemáš sílu ho volat – On tě volá jménem. A to jméno nezapomíná.
Tak pokud dnes slyšíš Jeho hlas – třeba slabě, mezi řádky, mezi vzlyky, mezi písmeny – nezavrhuj ho. Je to hlas, co tě zná. Hlas, co tě nikdy nevydá napospas. Hlas, který tě nosí i tehdy, když tobě už došly nohy.
A i kdybys celý život bečel mimo stádo – pořád je tu někdo, kdo tě drží. A nikdo na světě ti nemůže vzít to, že k Němu patříš.
+jZ
P.S.: A ještě něco.
Dnes slaví svátek všechny maminky. Ty, které každé ráno vstávají dřív než svět. Ty, které chápou i beze slov. Ty, které milují, i když jim to neříkáme. Ty, které tu s námi jsou – i ty, které už zůstávají jen v srdci, ve vzpomínce, v něžném pohlazení neviditelné ruky.
Milé maminky, děkujeme.
Za každý tichý pohled, co říkal: „Jsem tady.“
Za každé „dej si pozor“, které bylo modlitbou.
Za každé „neboj se“, které znělo jako hlas Boží.
A vám, které už na nás shlížíte z nebe –
děkujeme, že i když vás nevidíme, vaše láska v nás zůstala.
Až se jednou zase potkáme, poznáme vás po hlase.
Protože dobrá máma se nepozná po tom, jak vypadá.
Ale po tom, že její hlas slyšíme celý život.
