5. neděle postní
Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první.
Slova svatého evangelia podle Jana (Jan 8,1-11)
Ježíš odešel na Olivovou horu. Ale brzo ráno se zase objevil v chrámě a všechen lid přicházel k němu. On se posadil a učil je. Tu k němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed a řekli mu: „Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?“ Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat. Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem. Když na něj nepřestávali dotírat otázkami, vzpřímil se a řekl jim: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první.“ A sehnul se opět a psal na zem. Když to uslyšeli, jeden za druhým se vytráceli, starší napřed, až zůstal on sám a žena před ním. Ježíš se vzpřímil a řekl jí: „Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?“ Odpověděla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!“
Podnět k rozjímání
Pustit kámen znamená vzdát se odsouzení druhých i sebe. Někdy je těžší odpustit sobě než druhým, ale právě v tom je skutečná svoboda. Odpouštět není znakem slabosti, ale síly lásky, která proměňuje naše srdce. Dnes se zastavme a zkusme pustit kámen, který nás tíží.
Milovaní,
dnešní evangelium je příběhem, který zasáhne každé srdce. Možná proto, že v něm vidíme sami sebe – v roli ženy, která se provinila, nebo v roli davu, který má v rukou kameny a čeká jen na povel. Tento příběh však není jen o vině a trestu. Je o nás všech, o našich chybách a o odvaze odpustit.
Představme si tu scénu. Ulice Jeruzaléma, chrámové nádvoří. Uprostřed zástupu stojí žena, přistižená při cizoložství. Hlavu má sklopenou, oči přivřené strachem. Možná se třese, možná jí po tvářích stékají slzy. Všude kolem ní lidé – známí i cizí. Každý s kamenem v ruce, v očích pohrdání a spravedlivý hněv. Stojí tam jako obžalovaná před soudem světa. Cítí hanbu, vinu, bezmoc. Její život je v rukou těch, kdo mají pocit, že konají spravedlnost.
Ale do toho ticha vstupuje Ježíš. Nezapojí se do hněvu ani křiku. Nekřičí, neukazuje prstem. Místo toho se sklání a prstem píše do prachu. Co tam píše? To nevíme. Možná hříchy těch, kteří stojí kolem s kameny. Možná jen jedno slovo: „Milost.“ A pak, s klidem, který zaráží všechny kolem, pronese větu, která změní celou situaci:
„Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první.“
Nastává ohlušující ticho. Všichni slyší nejen Ježíšův hlas, ale i vlastní svědomí. Cítí tíhu svých vlastních selhání. První kameny padají na zem. Jeden za druhým. Nejprve ti starší, ti, kteří už prožili své vlastní pády. Postupně i mladší, protože i oni pochopili pravdu.
A co my? Jak často držíme v rukou pomyslný kámen? Možná není vidět, ale je tam – slovo odsouzení, pohrdavý pohled, soud, který vynášíme nad druhými. Jak často jsme rychlí v posuzování, připojíme se k davu, protože je to snadné. Jít s proudem a hodit kamenem nevyžaduje odvahu. Ale zastavit se a pustit ho – to je skutečná síla.
Možná i my někdy soudíme, protože nás někdo zranil. Možná soudíme, abychom sami nevypadali špatně. Ale když se podíváme do očí tomu, koho jsme chtěli odsoudit, najednou vidíme lidskou bytost – stejně zranitelnou jako jsme my sami. Někdy soudíme druhé, protože si sami neumíme odpustit. Neseme vinu, která nás dusí, a myslíme si, že ukázáním na chybu druhých se naše vlastní bolest zmenší. Ale Ježíš nám ukazuje, že skutečná proměna začíná uvnitř.
Když všichni odešli, zůstala tam jen žena a Ježíš. Ona čekala, že ji odsoudí i on. Vždyť je spravedlivý. Ale místo trestu slyší slova:
„Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš.“
To není laciné prominutí. Je to dar. Dar nového začátku, který přichází s odpovědností. Neříká, že na hříchu nezáleží. Říká, že i přes naše chyby máme možnost začít znovu.
Kolikrát si sami sobě neumíme odpustit. Držíme se minulých chyb jako kotvy, které nás stahují dolů. Ale Ježíš nám nabízí, abychom ten kámen pustili. Pustit ho neznamená zapomenout. Znamená to přestat se trestat za něco, co už nemůžeme změnit. Bůh nás přijímá i s našimi nedostatky. Pokud nám Bůh dokáže odpustit, proč bychom to nedokázali i my sami?
Dnes je čas zastavit se a přemýšlet: Jaké kameny držíme v rukou? Proti komu je neseme? Proti sobě? Proti druhým? Možná máme pocit, že máme právo soudit, protože jsme byli zraněni. Ale Ježíš nás vyzývá:
„Neodsuzuj, abys nebyl odsouzen.“
Nebojme se přiznat, že jsme někdy chybovali. Nebojme se pustit kameny, které svíráme možná už dlouhá léta. Někdy je těžké odpustit druhým. A někdy ještě těžší odpustit sami sobě. Ale v tom je skutečná svoboda – nechat minulost za sebou a začít nový život.
Dnes je doba, kdy je jednodušší hodit kamenem a jít s davem. Ale opravdová síla je v tom se zastavit, přiznat pravdu a pustit kámen na zem. Buďme milosrdní. Odpouštějme, protože v odpuštění je skutečná svoboda. Odpouštějme, protože když pustíme kameny, můžeme konečně obejmout ty, které jsme zraňovali.
Prosím vás, milovaní, podívejte se do svého srdce. Přiznejte si, kde jste chybovali. A pak ten kámen, který vás tíží, prostě pusťte. Ne kvůli slabosti, ale kvůli síle. Síle lásky, která proměňuje.
Nebojme se být milosrdní. Nebojme se odpouštět. Nebojme se uznat vlastní chyby a poučit se z nich. To není slabost, ale síla. Síla, která může proměnit nejen naše vztahy, ale i náš svět. Ať nás tento příběh inspiruje k tomu, abychom se nebáli být lepšími lidmi. Ne kvůli dokonalosti, ale kvůli lásce, která dává životu smysl.
+jZ
