5. neděle velikonoční
Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem.
Slova svatého evangelia podle Jana (Jan 13,31-33a.34-35)
Když (Jidáš) odešel, Ježíš řekl: „Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm. Je-li Bůh v něm oslaven, oslaví Bůh i jeho v sobě; ano, hned ho oslaví. Dítky, jen krátký čas jsem s vámi. Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.“
Podnět k rozjímání:„Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás“ – neznamená: miluj, když se ti chce, nebo když si to ten druhý zaslouží, ale miluj, jako to dělal Ježíš: i když tě zradí, i když tě nechá na holičkách, i když ti nerozumí; miluj ne proto, že je to snadné, ale protože právě taková láska – beze zbytku, bez podmínek, bez záruk – má sílu proměnit svět víc než jakákoliv slova, příkazy nebo zákazy.
Milovaní,
dnes jsme slyšeli jednu z nejznámějších vět v celé Bibli: „Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás.“ To zní skoro jako reklama na čokoládu nebo jako citát z instagramového profilu o lásce a pozitivním myšlení. Jenže ten kontext, ve kterém to Ježíš říká, ten je všechno, jen ne slaďoučký.
Tohle není romantický výjev na louce. To není hippie poselství s kytarou u ohně. To je poslední večeře. Tma. Tlak. Smrt za dveřmi. Jidáš právě odešel, aby ho zradil. A Ježíš v téhle chvíli, těsně před zatčením, neřeší sebe, ale říká: „Milujte se. Tak jako já vás.“
Co tím chtěl říct?
1. Láska není slabost. Je to odvaha.
Láska podle Ježíše není laciné „měj se hezky“. Není to slepé přehlížení křivd. Není to úsměv, i když vám někdo kope do žeber. Je to rozhodnutí. Denní, opakované, někdy hodně bolestivé. Zvolit si dobro i tam, kde by to šlo vyřešit pěstí, ignorací nebo pomstou.
Když Ježíš mluví o lásce, nemá na mysli cit, ale akci. Neříká „cítím k vám něco pěkného“, říká: „Dávám život.“ Celý. I pro ty, co si ho podle lidské logiky vůbec nezaslouží.
Zkuste si to představit. Někoho, kdo ví, že ho zítra zbijí, poplivou, zradí a zabijí – a místo aby se stáhnul, volá: „Milujte se.“ To není poezie. To je vrchol odvahy.
2. Miluj ty, kteří tě štvou – a nedělej, že tě nikdo neštve
Je snadné milovat děti, když zrovna spí. Je snadné milovat partnera, když přinese kytku. Ale zkuste milovat, když vám někdo okopává vnitřní svět. Když vás někdo shodí před ostatními. Když někdo vleze do kostela a pohrdavě si odfrkne. Když vám někdo pošle výsměšný komentář pod fotku s křížem. „To je zase ta vaše církev, co kradla a znásilňovala.“
Znáte to? Já jo.
A pak si řeknete: „Bože, fakt mám milovat i tohle?“
A on odpoví: „Jo.“
Protože i my jsme byli někdy ti, co nechápali. I my jsme někdy byli protivní. I my jsme zradili. Jenom si to nechceme připustit.
3. Láska jako poznávací znamení – ne křížek, ale postoj
Ježíš neříká, že nás lidé poznají podle růžence, podle hábitu nebo podle toho, že jdeme v neděli na mši. Ne. Říká: „Poznají vás podle toho, jak se milujete.“ To je děsivě jednoduché – a zároveň nesmírně náročné.
Co kdyby se lidé ptali:
– „Proč ta paní z kostela vždycky zdraví i ty, co ji pomlouvají?“
– „Jak to, že ten muž z církve pomáhá i těm, kdo ho nenávidí?“
– „Proč tihle lidi odpouštějí, když by měli chuť se mstít?“
Možná by se víc lidí ptalo: „Kdo je ten jejich Ježíš?“
Ale dnes?
Věřící jsou často známí spíš tím, koho nesnášejí.
Koho by nepustili ke stolu Páně.
Kdo se nemá vdávat, kdo se nemá narodit, kdo je „špatný“.
A přitom Ježíš nepřišel rozdělovat, ale spojovat.
4. Milovat se neznamená všechno schvalovat. Ale vidět člověka i pod nánosem hněvu.
Je rozdíl mezi souhlasem a láskou. Já nemusím souhlasit s každým. Nemusím podporovat každé chování. Ale musím v tom druhém člověku vidět někoho, koho Bůh stvořil. I když smrdí, huláká, nebo má jiný názor.
Jedna paní mi kdysi řekla:
„Víte, já jsem stará, já už lásku moc necítím. Mě spíš lidi štvou.“
A já jí říkám: „To je v pořádku. Láska není pocit. Je to rozhodnutí netřískat je po hlavě, i když byste mohla.“
Láska někdy vypadá jako mlčení v hádce. Jindy jako objetí, které bolí. A někdy jako to, že si odpustíte poznámku, která by byla sice trefná, ale zbytečně zraňující.
5. Být učedníkem není jen věřit v Krista – ale milovat jako on. A to je setsakra těžké.
Víra není úniková hra. Není to VIP klub pro „lepší lidi“. Je to cesta. A Ježíš na ní neříká: „Zvládneš to bez bolesti.“ Říká: „Zvládneš to, protože jsem s tebou.“
Být křesťanem neznamená mít vždycky pravdu. Znamená to milovat i tehdy, když máme pocit, že ten druhý si to nezaslouží. Znamená to být světlem i v době, kdy všichni zhasínají. A někdy – i když se sami potácíme tmou.
6. A co ti, co se církvi smějí? Těm neodpovíme argumentem, ale laskavostí.
Dnešní doba je plná ironie. A často právem.
Někdy jsme se jako církev nechovali dobře. Někdy jsme byli moc nahoře. Moc přesvědčeni, že máme všechno správně. A zapomněli jsme milovat.
Takže až se vám někdo vysměje, že jste „kostelník“, že věříte v „neviditelného kamaráda na obláčku“, až si někdo rýpne, že všechno církevní je přežitek – usmějte se. Ne ironicky. Ale tak lidsky. A neodpovídejte urážkou.
Protože to, co dnes lidi opravdu odzbrojí, není další hádka. Ale nečekaná laskavost.
7. A nakonec: láska není projekt. Je to způsob života.
Nečekejme, až bude všechno dokonalé. Až budeme mít čas, až děti odrostou, až se soused přestane hádat, až bude svět v pohodě. To se totiž nestane. Láska se žije uprostřed bordelu, mezi starostmi, v přeplněných tramvajích, v kuchyni při vaření, i na ulici mezi bezdomovci.
Je to každodenní zápas s vlastním egem. A taky s vlastní leností.
Ale právě tam – v těch nejmenších věcech – začíná něco, co může proměnit svět.
Závěr?
Milujte se.
Ne protože si to druzí zaslouží.
Ale protože jste poznali, že Bůh miloval vás, když jste si to taky nezasloužili.
A pokud dneska řeknete: „Pane, já to nedávám, ale chci začít znova,“ – tak vězte, že tohle je ta nejkřesťanštější modlitba vůbec.
+jZ
