Když se svět otočí naruby

6. neděle v mezidobí

Blahoslavení, vy chudí! Běda vám, boháči!

Slova svatého evangelia podle Lukáše (Lk 6,17.20-26)

Když Ježíš vyvolil dvanáct apoštolů, sestoupil (s hory) a zastavil se na rovině. A s ním velký zástup jeho učedníků a velké množství lidu z celého Judska, z Jeruzaléma i z tyrského a sidónského pobřeží. Ježíš se zahleděl na své učedníky a řekl: „Blahoslavení, vy chudí, neboť vaše je Boží království. Blahoslavení, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. Blahoslavení, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát. Blahoslavení jste, když vás budou lidé nenávidět, když vás vyloučí (ze svého středu), potupí a vaše jméno vyškrtnou jako prokleté kvůli Synu člověka. Radujte se v ten den a jásejte, máte totiž v nebi velkou odměnu; vždyť stejně se chovali jejich předkové k prorokům. Ale běda vám, boháči, neboť (už) máte své potěšení. Běda vám, kdo jste nyní nasycení, neboť budete hladovět. Běda vám, kdo se nyní smějete, neboť budete naříkat a plakat. Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich předkové k falešným prorokům.“

Milovaní,

představte si svět, kde všechno funguje obráceně. Když někdo vyhraje loterii, musí všechny peníze rozdat. Když dostane povýšení, začne vydělávat méně. Když se stane slavným, lidé se mu začnou vyhýbat. Zní to jako šílenství? Možná. Ale právě takový svět dnes představuje Ježíš. „Šťastní jste, když jste chudí. Smůlu máte, pokud jste bohatí.“ To je dost na to, aby si člověk poklepal na čelo. Ale pojďme se na to podívat blíž.

Kdo je tady vlastně bohatý a kdo chudák?

Ježíš nemluví jen o penězích. V jeho očích chudý není ten, kdo nemá, ale ten, kdo ví, že si nevystačí sám. A naopak bohatý je ten, kdo si myslí, že už všechno má a nic víc nepotřebuje.

Tahle slova jsou jako zrcadlo. Když se do něj podíváme, vidíme sami sebe. Možná máme skvělou práci, stabilní příjem, přátele, hezké věci kolem sebe. A přece se někdy cítíme prázdní. Není to zvláštní? Máme plné ruce a prázdné srdce. A právě o tom Ježíš mluví.

Příběh o muži, který si nesl svůj poklad

Představte si bohatého muže, který se rozhodl vydat na dlouhou cestu. Nabral si s sebou všechny své poklady – zlato, drahé látky, vzácné šperky. Po čase ale došel k mostu. Byla to úzká lávka nad hlubokou propastí. A v tu chvíli pochopil: s tímhle nákladem ji nepřejde.

Měl dvě možnosti. Pustit všechno, co měl, a jít dál. Nebo si své bohatství ponechat – a zůstat na místě.

A přesně o tom to je. Nejde o to, kolik máme na účtu nebo v garáži. Jde o to, jestli jsme schopni pustit věci, které nás drží zpátky.

Co nás vlastně drží zpátky?

Pro někoho jsou to peníze, pro jiného uznání, pro dalšího strach, že nebude dost dobrý. Možná je to touha být pořád oblíbený. Nebo hromadění věcí, které nám mají dát pocit bezpečí.

Ježíš dnes říká: „Dejte si pozor, abyste si nezařídili život tak dokonale, že v něm už nezbyde místo pro něco většího.“

Protože když máme ruce plné věcí, nemůžeme přijmout to, co nám Bůh nabízí. Když jsme pohlcení vlastními jistotami, nemáme důvod hledat něco víc. A když si myslíme, že jsme v pohodě, nevšimneme si, že v nás něco chřadne.

Co si z toho vzít?

Neříkám, abychom se vzdali všeho, prodali byt a šli žít do lesa. Ale co kdybychom si dnes položili jednoduchou otázku:

„Co bych nedokázal pustit, i kdyby mě to brzdilo?“

Pokud na něco takového přijdeme, máme odpověď.

Protože ti, kdo jsou ochotní pustit se falešných jistot, zjistí, že jim Bůh dává něco, co nikdy neztratí – skutečný pokoj, který nespočívá v tom, co máme, ale v tom, kým jsme.

A tak se nás dnes Ježíš ptá:
„Chceš dál vláčet svůj náklad, nebo se chceš vydat na cestu, která tě povede k něčemu většímu?“

Volba je na nás.

+jZ