Zdánlivě se nic neděje.
Jen další ticho mezi dvěma svátky.
Jen sobota, kdy mají obchoďáky otevřeno déle a ulice jsou línější.
Jenže někdy právě tohle ticho dusí nejvíc.
Bílá sobota.
Den mezi bolestí a vzkříšením.
Den, kdy ani Bůh nemluví.
Žádné slavnosti. Žádné liturgie.
Jen podivné, těžké ticho.
Jako by se vesmír na chvíli zastavil a čekal, jestli to celé nebyl jen omyl.
Je ticho v srdcích učedníků.
Ti, co ještě včera věřili, dnes jen sedí. Mlčí. Možná se stydí, možná bojí.
Je ticho v očích žen, které už ani nepláčou. Jen zůstaly.
Ticho u hrobu, který hlídají vojáci. Hlídají mrtvého Boha.
Před čím vlastně?
Před tím, že by mohl vstát? Před tím, že by přece jen nelhal?
A je ticho i v tobě?
Možná si někdy říkáš: „Bůh mlčí.„
Možná ho slyšíš stejně jasně jako betonovou stěnu.
Možná jsi o něj už dávno přestal stát. Anebo jsi mu to přestal říkat.
Ale co když neodešel?
Co když jen pracuje jinak, než čekáš?
V evangeliu se o téhle sobotě skoro nic neříká.
Žádná akce, žádné zázraky.
A přesto křesťanská víra tvrdí, že právě tehdy Kristus sestoupil do největší temnoty.
Ne aby tam udělal rámus.
Ale aby odtud přinesl světlo.
Ne aby se hádal s ďáblem,
ale aby objal ty, co už vzdali všechno.
Možná právě teď jsi tam, kde byli i oni.
Mezi zklamáním a novým začátkem.
V šedé zóně, kde nevidíš ani budoucnost, ani smysl.
Ale i když všechno mlčí, kámen už má prasklinu.
Naděje si nenechala říct.
Tiše, klidně, neviditelně… klíčí.
Možná to necítíš.
Možná nevíš, za co se modlit.
Možná se už ani nemodlíš.
Ale ticho není konec.
Ticho je nádech před vzkříšením.
Vojáci hlídkují. Všichni mlčí.
A nikdo si nevšiml,
že naděje už prorazila první trhlinu.
+jZ
