„Ty jsi Petr, a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“ (Mt 16,18)
Mýtus, který pohodlně zní, ale něco chybí…
Představte si to: obrovské katedrály, papežové s tiárami, intriky, mocenské hry. Není to příběh, který se vypráví s lehkostí? Katolická církev – velkolepý středověký projekt, plný politiky a touhy po moci.
Ale počkejte. Co když je to jen zjednodušená verze příběhu? Co když to, co nás baví číst a vyprávět, je na hony vzdálené tomu, co se skutečně stalo? A co když je pravda o vzniku církve něco mnohem drsnějšího, emocionálnějšího a lidsky bližšího?
Začalo to na prašných cestách Palestiny
Ježíš. Tesař z malé vesnice, žádný učenec, žádný vládce. Vyzval své následovníky, aby milovali své nepřátele, žehnali těm, kdo je pronásledují, a dávali život za druhé. Postavil základy hnutí, které nemělo armády ani moc. A potom vzal jednoho rybáře – Petra, který ho nakonec zapře, když jde do tuhého – a řekl mu: „Ty jsi skála, na které zbuduji svou církev.“
Skála? Tenhle nejistý, slabý člověk? Ano. Protože církev neměla být o dokonalých lidech, ale o víře, která přetrvá i ve slabosti. To není středověk. To je Palestina, první století, a v očích většiny tehdejších lidí úplné šílenství.
První křesťané: Život na hraně
Představte si sebe v jejich situaci. Žijete ve světě, kde vás za vyznání víry mohou zabít. Scházíte se v podzemních katakombách, protože veřejně slavit mši znamená rozsudek smrti. A přesto se vracíte. Lámete chléb, sdílíte víno, modlíte se. Věříte. Protože věříte, že smrt nemá poslední slovo.
Tohle není středověk. Tohle je skutečný příběh prvních křesťanů. V době, kdy být součástí církve znamenalo ne být součástí moci, ale riskovat život. (Didaché, 1. století, popisuje přesně tento způsob života – eucharistii, křest, modlitby – všechno, co církev praktikuje dodnes.)
Středověk: Růst, ne začátek
A co ten středověk? Nebyl to začátek církve – byl to její růst. Bylo to období, kdy se církev začala přizpůsobovat světu, který se měnil. Bylo to období katedrál, univerzit a ano, i mocenských intrik. Papežové měli vliv, který byl často zneužíván. Ale nezaměňujme vývoj za vznik.
Už v roce 313 legalizoval císař Konstantin křesťanství (Milánský edikt). Už v roce 325 na koncilu v Nicei definovala církev základní pravdy víry, které platí dodnes. To všechno je staletí před středověkem. Pokud by církev vznikla ve středověku, jak by vysvětlila své nepřerušené kořeny v apoštolské době? (Ignác z Antiochie ve svých listech jasně hovoří o eucharistii a biskupech už v roce 107 n. l.)
Mýty a realita
Lidé rádi říkají, že církev byla produktem moci. Ale zapomínají, že moc je jen jedním aspektem lidských dějin. A přitom skutečný příběh církve není o moci. Je o odvaze. O lidech, kteří se rozhodli riskovat všechno, protože věřili, že existuje něco většího než oni sami. Je o Petrovi, který byl tak slabý, že se bál přiznat svou víru, ale přesto se stal první „skálou.“ Je o lidech, kteří slavili eucharistii v katakombách, zatímco nad nimi pochodovali vojáci.
Zkuste si položit otázku: co by vás přimělo riskovat vše? Co by vás přesvědčilo, že to stojí za to, i když to znamená vzdát se pohodlí, klidu a bezpečí? Právě na téhle otázce stojí příběh církve.
Možná vás církev rozčiluje. Možná máte pocit, že je přežitkem. Ale její kořeny nejsou o mocných papežích a bohatství – jsou o lidech, kteří věřili, že život má smysl i ve chvílích, kdy vše vypadá beznadějně. A to je otázka, která se týká nás všech, ať věříme, nebo ne.
Příběh církve není jen příběh minulosti. Je to příběh lidí, kteří hledají smysl, riskují, selhávají a přesto pokračují. Možná je to nakonec i váš příběh.
+jZ
