Osobník

ČLOVĚK ZA BŮHVÍPROČ. VÍRA, RODINA, SLUŽBA, PSANÍ A PÁR CEST, KTERÉ JSEM SI ÚPLNĚ NENAPLÁNOVAL

Kdo jsem a proč to dělám?

„Nebojte, nekoušu. Jsem jen jáhen na cestě životem. Stejně jako vy.“

Jmenuji se Zdeněk Uher a kdybych měl svůj život představit několika funkcemi a tituly, šlo by to poměrně rychle. Jenže funkce o člověku prozradí překvapivě málo. Mnohem víc o mně vypovídá, že jsem manžel, táta dvou dětí, člověk, který více než dvacet let nosil vojenskou uniformu, později přijal jáhenské svěcení, dvakrát prošel zkušeností, kterou by si dobrovolně do životopisu nikdo nepřipsal, a dodnes má potřebu zapisovat věci, kterým někdy porozumí teprve ve chvíli, kdy je vidí černé na bílém.

Bůhvíproč je z téhle směsi vlastně docela logický výsledek. Nechtěl jsem vytvořit internetový pomník sobě ani další místo, kde se o víře mluví jazykem, kterému rozumějí hlavně lidé, kteří už dávno vědí, co znamenají všechna církevní slova. Chtěl jsem prostor, kde lze mluvit o Bohu, člověku, pochybnostech, radosti, církvi i našich obyčejných průšvizích normálně, poctivě a pokud možno také s humorem.

Několik cest, které mě poskládaly

Většinu života mám spojenou s Ludgeřovicemi, ale některé jeho kapitoly mě zavedly podstatně dál. Více než dvacet let jsem sloužil v Armádě České republiky, prošel různými funkcemi i zahraniční misí v Afghánistánu a nakonec odešel do civilu jako podplukovník. Armáda mě naučila mnoho věcí, z nichž některé se do služebního hodnocení nevejdou: že sebelepší plán může během několika minut přestat platit, že autorita bez odpovědnosti dlouho nevydrží a že odvaha není stav, kdy člověk nemá strach, ale schopnost nenechat se jím zastavit.

Život mě postupně přivedl také k profesnímu poradenství, sociální práci, teologii a jáhenské službě. Studoval jsem na Ostravské univerzitě a Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a později jsem si doplnil také MBA se zaměřením na online marketing. Nechci z toho dělat přehlídku diplomů, protože člověka stejně nakonec nejvíc formují lidé, které potkal, rozhodnutí, která udělal, a chvíle, kdy zjistil, že jeho dokonale připravený plán právě přestal platit. Jednotlivá studia mi ale dala různé pohledy na tutéž skutečnost: teologie se ptá po Bohu, sociální práce po člověku, poradenství po jeho cestě a komunikace po tom, proč některá slova slyšíme, zatímco jiná zaniknou dřív, než je vůbec někdo stačí pochopit.

Když život škrtá v diáři

Dvakrát jsem prošel onkologickým onemocněním a podobná zkušenost člověka nijak automaticky neudělá moudřejším, svatějším ani zajímavějším. Poměrně spolehlivě mu však vezme iluzi, že má všechno pod kontrolou. Některé problémy, které ještě včera vypadaly jako konec světa, se najednou zmenší, zatímco obyčejné ráno, rozhovor s člověkem, kterého máte rádi, nebo možnost něco ještě dokončit získají váhu, kterou předtím neměly.

Právě tahle zkušenost mě naučila být opatrný s jednoduchými větami o tom, že všechno zlé je k něčemu dobré. Některé věci jsou prostě těžké a bolí, přesto věřím, že ani bolest nemusí mít poslední slovo. Možná právě odsud pochází moje potřeba hledat v textech naději bez toho, abych přitom předstíral, že život je vždycky laskavý a spravedlivý.

Jáhen mezi dvěma světy

Jáhenská služba mi vyhovuje i proto, že člověka nenechá pohodlně usadit jen na jednom břehu. Jednou nohou stojí u oltáře a druhou v běžném světě, kde lidé ráno nestíhají do práce, řeší peníze, děti, vztahy, nemoc, únavu, pochybnosti a někdy také otázku, zda vůbec ještě dokážou věřit. Právě tam podle mě musí evangelium obstát, protože víra, která funguje jen v kostele, má poněkud omezenou provozní dobu.

Jako jáhen proto nechci lidem pouze vysvětlovat, co by měli dělat. Mnohem důležitější mi připadá nejprve poslouchat, s čím skutečně žijí, protože člověk někdy nepotřebuje další správnou odpověď, ale někoho, kdo jeho otázku nevezme jako závadu, kterou je třeba co nejrychleji odstranit. Možná právě to mám na jáhenské službě nejraději: evangelium se v ní musí potkat se skutečným člověkem, jinak zůstane jen hezkou větou.

Doma

Mám manželku Markétu a dvě děti, Dominika a Veroniku, o nichž na tomto webu záměrně mnoho nepíšu. Ne proto, že by v mém životě hráli malou roli, ale právě proto, že hrají tu největší. Internet nás trochu naučil zaměňovat sdílení za blízkost a veřejnost za opravdovost, přitom některé věci jsou natolik důležité, že vůbec nemusí být vystavené ve výloze.

Rodina je pro mě zároveň místem, kde se velmi rychle pozná rozdíl mezi teorií a skutečností. Napsat pěkný text o trpělivosti je totiž podstatně jednodušší než být trpělivý ve chvíli, kdy vás vlastní domácnost přesvědčuje, že právě nastal vhodný okamžik pro praktickou demonstraci spravedlivého hněvu.

Proč píšu

Psaní je pro mě způsob, jak si některé věci srovnat. Občas mám pocit, že něčemu rozumím, dokud to nezačnu psát, a teprve po několika odstavcích zjistím, že moje jistota byla poněkud předčasná. Baví mě chvíle, kdy se teologie potká s obyčejným životem a abstraktní pojem dostane tvář konkrétního člověka, proto na Bůhvíproč vedle sebe najdete evangelium, otázky, humor, příběhy, ilustrace i knihy.

Blízká je mi věta blahoslaveného Richarda Henkese: „Někdo tady musí být, aby to řekl.“ Nevnímám ji jako povolení vyjadřovat se ke všemu, ale jako připomínku, že člověk nemá pokaždé čekat na někoho slavnějšího nebo povolanějšího, pokud může jeho vlastní zkušenost, slovo nebo příběh někomu pomoci.

Jestli jsme se právě trochu poznali

Nevím, jestli lze člověka opravdu představit na jedné webové stránce, protože každý život má víc vrstev, než se vejde mezi několik nadpisů a odstavců. Pokud ale po přečtení trochu lépe chápete, proč píšu tak, jak píšu, proč se na Bůhvíproč vedle víry objevuje humor a proč se tu otázky nepovažují za poruchu systému, pak Osobník splnil svůj účel. Nečekám, že budete se vším souhlasit; mnohem zajímavější mi připadá, když text člověka přiměje na chvíli se zastavit, podívat se na něco jinak, nesouhlasit s dobrým důvodem nebo si položit otázku, která ho dosud nenapadla.

Svatý Jan Pavel II. při nástupu svého pontifikátu řekl: „Nebojte se! Otevřete, ba dokonce dokořán rozevřete dveře Kristu!“ Mně je blízká ještě jedna drobná myšlenka: pokud dveře skutečně otevřeme, možná jimi kromě odpovědí vstoupí také otázky, pochybnosti a lidé, které bychom si sami nevybrali. Právě tam ale podle mě začíná být víra opravdu zajímavá, protože přestává být bezpečnou teorií a stává se součástí skutečného života.

+ jáhen Zdeněk

P. S.: U svých textů používám podpis +jZ, v němž kříž představuje požehnání a iniciály znamenají jednoduše „jáhen Zdeněk“. Žádný tajný řád ani šifra za tím není, což je možná trochu škoda.