Otázka týdne
Často se mi stává, že někomu finančně pomohu jednou a za nějaký čas přijde další prosba, potom další a někdy už mám pocit, že z jednorázové pomoci vzniklo očekávání, že budu přispívat pokaždé. Když potom nereaguji nebo odmítnu, přichází zvláštní pocit viny: neměl bych jako křesťan přece pomoci každému, kdo si řekne?
Podobnou zkušenost asi zná leckdo před kostelem. Člověk vyjde ze mše a někdo ho požádá o peníze, někdy velmi naléhavě. Občas zazní dokonce argument, že věřící přece musí dát, protože jinak se zachová nekřesťansky, zhřeší nebo snad rovnou ohrozí svou cestu do nebe.
Má tedy křesťan povinnost dát peníze pokaždé, když ho někdo požádá? Kde končí štědrost a začíná naivita, podporování nezdravého způsobu života nebo obyčejné citové vydírání? A může člověk někdy říct „ne“ a přesto mít čisté svědomí?
Odpověď
Ano, křesťan může říct ne. A ne, cesta do pekla opravdu nezačíná tím, že před kostelem nevytáhnete peněženku. Kdyby totiž každý, kdo se označí za potřebného, automaticky získal nárok na obsah kapes kolemjdoucích věřících, nebyla by to charita, ale poněkud zvláštní forma povinného církevního bankomatu.
Evangelium nás velmi vážně zavazuje k pomoci člověku v nouzi. Ježíšův vztah k chudým, nemocným a lidem na okraji nelze obejít a křesťanství, kterému je utrpení druhých lhostejné, by bylo karikaturou evangelia. Katechismus proto připomíná, že almužna je jedním ze základních projevů bratrské lásky a zároveň skutkem spravedlnosti, který je Bohu milý (srov. KKC 2447).
To však neznamená, že každá prosba o peníze musí skončit bankovkou v natažené ruce. Křesťanská láska totiž není slepá. Potřebuje také rozumnost, tedy schopnost poznat, co druhému skutečně pomůže. Dát někomu peníze může být někdy správné a krásné, jindy mu tím můžeme nevědomky pomáhat pokračovat v závislosti, podvodu nebo způsobu života, který ho ničí.
Pomoc navíc nemusí mít vždy podobu hotovosti. Člověku, který říká, že má hlad, mohu koupit jídlo. Mohu zaplatit konkrétní věc, obrátit ho na charitu, noclehárnu nebo sociální službu, případně mu věnovat čas a zjistit, co skutečně potřebuje. Někdy právě reakce na nabídku konkrétní pomoci velmi rychle ukáže, zda jde o skutečnou nouzi, nebo především o zájem o peníze.
Stejně důležité je pochopit, že pomoc jednomu člověku nevytváří doživotní finanční závazek. Jestliže jsem někomu jednou přispěl, neznamená to, že jsem se stal jeho osobním sociálním systémem. Opakované žádosti mohou být oprávněné a nouze může být skutečná, ale člověk má právo posoudit své možnosti, okolnosti i to, zda další peníze opravdu pomáhají.
Zvlášť problematické je náboženské vydírání. Tvrzení „jste věřící, takže mi musíte dát“ nemá s evangeliem mnoho společného. Stejně jako věřící nesmí používat Boha k manipulaci s druhými, nemůže ho k tomu používat ani člověk prosící o pomoc. O našem věčném osudu nerozhoduje žebrák před kostelem podle toho, kolik jsme mu právě vložili do ruky.
To samozřejmě nesmí být pohodlnou výmluvou pro lakotu. Někdy si dokážeme vytvořit velmi sofistikovanou teorii o „zodpovědné pomoci“ právě ve chvíli, kdy se nám nechce dát ani korunu. Křesťan by si proto měl čas od času poctivě položit otázku, zda opravdu rozlišuje, nebo si pouze chrání vlastní pohodlí.
Podstatný rozdíl je totiž mezi větou „tomuto člověku teď peníze nedám“ a větou „je mi úplně jedno, co s ním bude“. První může být výsledkem rozumného rozhodnutí. Druhá už by měla křesťanské svědomí znepokojovat.
Ježíš nás neučí dát každému přesně to, o co si řekne. Učí nás nepřejít člověka, který stojí před námi, jako by neexistoval. Někdy mu dáme peníze, jindy jídlo, kontakt na někoho, kdo mu dokáže pomoci lépe, a někdy mu možná právě z lásky řekneme ne.
Možná proto správná otázka nezní: „Musím dát každému, kdo mě požádá?“ Mnohem náročnější je ptát se: „Co tomuto člověku skutečně pomůže?“
Protože křesťanská láska není povinnost rozdávat peníze bez přemýšlení. Je to povinnost nepřestat vidět člověka ani ve chvíli, kdy mu peníze nedáme.
