Ne všechno, co nás tíží, je zbytečná zátěž. Některé věci neseme proto, že milujeme, zůstali jsme věrní nebo jsme neutekli od dobra jen proto, že začalo bolet.
Zpěv před evangeliem
Aleluja.
Otec našeho Pána Ježíše Krista ať osvítí naše srdce, abychom pochopili, jaká je naděje těch, které povolal
Evangelium (Mt 16, 21-27)
Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe.
Slova svatého evangelia podle Matouše.
Ježíš začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen. Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat: „Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!“ On se však obrátil a řekl Petrovi: „Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“ Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě! Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši? Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.“
Ježíš dnes říká větu, kterou bychom si asi nikdo nedali na ledničku jako motivační citát: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě.“ My máme raději věty typu: Mysli pozitivně, věř si, jdi za svým snem. A Ježíš do toho přijde s křížem.
Ještě předtím se pohádá s Petrem, který udělá něco naprosto pochopitelného. Ježíš začne mluvit o tom, že bude trpět a že ho zabijí, a Petr mu řekne: „To se ti nikdy nestane.“ Vlastně tím říká: Pane, mám tě rád a nechci, aby tě něco bolelo. Přesto dostane možná nejtvrdší odpověď svého života: „Jdi mi z očí, satane!“
Proč tak tvrdě? Protože Petr chce Ježíše zachránit před cestou, kterou musí projít. Chce mu nabídnout křesťanství bez Velkého pátku, Boha bez bolesti a lásku bez ceny. A právě to někdy chceme také. Chceme rodinu bez starostí, manželství bez odpouštění, přátelství, které nás nic nestojí, a víru, která nám nebude příliš zasahovat do života.
Jenže některé věci jsou cenné právě proto, že něco stojí.
Vypráví se příběh o malém chlapci, který šel s tatínkem do hor. Po několika kilometrech si začal stěžovat, že ho bolí nohy, a tatínek se podíval na jeho batoh: „Co tam vlastně neseš?“ Chlapec vytáhl několik kamenů. Jeden byl z místa, kde byli spolu u řeky, druhý našel při spaní pod stanem a třetí mu dala maminka před cestou. Tatínek řekl: „Tak je vyhoď. Půjde se ti lehčeji.“ Chlapec se na něj podíval a odpověděl: „Lehčeji ano, ale už by to nebyl můj batoh.“
Možná právě o tom dnes Ježíš mluví. Jsou věci, kterých bychom se mohli zbavit a život by byl lehčí. Nemuseli bychom mít starost o druhé, odpouštět, držet slovo, když se nám to přestane hodit, ani se zastávat někoho, kdo nám nic nemůže dát. Život by byl lehčí, jenže otázka zní, jestli by byl ještě opravdu náš.
Ježíš neříká, že máme vyhledávat utrpení. Křesťanství není soutěž v tom, kdo toho víc vydrží, a kříž není každá nepříjemnost. Kříž začíná tam, kde něco nesu proto, že miluji. Matka vstane v noci k dítěti, člověk zůstane vedle nemocného, někdo odpustí, i když by mohl odejít uražený, jiný řekne pravdu, přestože si tím zkomplikuje život. To jsou kříže, za které nikdo netleská, a přitom právě na nich někdy stojí celý svět.
Ježíš nakonec položí otázku, která míří přímo na nás: „Co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?“ Můžeme totiž v životě vyhrát a přesto prohrát. Můžeme mít pravdu a ztratit člověka, vydělat peníze a ztratit rodinu, získat postavení a ztratit charakter. Můžeme před ostatními vypadat úspěšně, a přitom se sami sobě nedokázat podívat do očí.
Ježíš neříká: Znič svůj život. Říká přesný opak: Nenech si ho ukrást tím, co se jen tváří jako život.
Možná tedy nejde o to, kolik toho uneseme, ale proč to neseme. Některé kameny jsou v našem batohu proto, že připomínají člověka, kterého milujeme, slib, který jsme dali, věrnost, kterou jsme nezradili, nebo dobro, od kterého jsme neutekli, i když by to bylo jednodušší.
A možná jednou, až budeme stát před Bohem, nebude nejdůležitější, jak lehký jsme měli život, ale koho jsme cestou nesli, komu jsme zůstali věrní a čeho jsme se nevzdali jen proto, že to začalo bolet.
A tehdy možná pochopíme, že nejtěžší kameny v našem batohu nebyly tím, co nám život vzalo.
Možná právě ony dokazovaly, že jsme vůbec žili.
